Abrhám: Na Blažeje jsem připraven

3. července 2003 9:51

Přišel v zapnuté bundě s vysoko vyhrnutým límcem, i když bylo vedro nad třicet. Jako by znovu hrál číšníka z filmu Vrchní, prchni! ve scéně, kdy se snaží skrýt tvář do kabátu, aby ho soused nepoznal. Jeden z nejznámějších českých herců totiž obtížně snáší zvědavé pohledy na ulici.

Vypadá to, že jste se stal mezi herci téměř morální autoritou. Žádné skandály, kolegové o vás mluví jen v dobrém, s manželkou jste se u soudu ubránili proti lži v deníku Super. Uvědomujete si, že v této pozici téměř dokonalé bytosti si už vlastně nemůžete dovolit žádný průšvih?
Tak to jste mě trochu pobavila a hodně vylekala. Buď je to od vás provokace, abych na sebe práskl něco špatného a vyvážil kýčový vzhled, který mi podle vás hrozí. Anebo je to jen povrchní důsledek několika informací, které se o mně dostaly na veřejnost. Ale to přece nemůže vytvářet skutečný a pravdivý obraz mé osoby. Byla by to prostě lež, protože kýč, který je, jak trefně vyjádřil Milan Kundera, popřením hovna. To bych teda dopad.

No, když o sobě tak nerad mluvíte...
Jedna věc je mluvit s vámi u kafe, kde se dá říct leccos a nevadí mi to. Jiná věc je dávat to do novin. Proč? Já přece nemám důvod usilovat o to, abych před veřejností nějak "soukromě" vypadal. Lidi má zajímat, jak dělám svoji práci a jestli nekradu a nelžu. Mě také především zajímá, jestli umíte dobře psát, a ne co děláte po večerech... Navíc říkám už pořád dokola stejné věci. Těch rozhovorů nebylo zase tak málo. Čtenáři už toho mohou mít dost a nebudou rozumět, proč to dělám a proč se opakuju. Ale dobře mi tak. Hajnej na samotě u lesa může být jaký chce - tam to zajímá akorát tak sousedy.

Pane Abrháme, jste bojovník? Existuje historka o tom, jak jste s kolegy jel v Německu metrem s partou vlajkonošů. Jeden tam agresivně otravoval kluka s holkou. Zatímco ostatní dělali, že to nevidí, vy jste prý zakřičel "Tak co je to tady?!" a výtržníka fyzicky zlikvidoval. Tohle se od vás dá čekat?
Mám zkratové reakce, když je nespravedlnosti a hulvátství příliš.

Takže ta historka je pravdivá...
Jeden z těch blbů tam terorizoval takový mladý pár. Vypadali, jako by jeli z tanečních. Nejdříve jsem se mírně klepal, pak se zlost stupňovala. Stál jsem přímo vedle nich a už to nebylo k vydržení. Došlo ke zkratu a toho hlupáka jsem odhodil. Naštěstí byl paralyzován šokem a jeho kolegové si v tom momentu nestačili všimnout, co se stalo. Ale on už dal pokoj. Metro zrovna zastavovalo a my jsme stačili vystoupit. Ale to už je let... Říkal jsem si potom: štěstí, že to tak dopadlo. To mohl být mezinárodní konflikt - čeští herci na zájezdě v tehdejším Západním Berlíně a je z toho málem rvačka v metru.

Kvůli čemu jste se v poslední době podobně pěkně rozčilil?
Jsem rozzlobený trvale - na podvody, lži a zlodějny, které zůstávají bez trestu. Trestat zlo se má, jinak si pořád dovoluje.

Zajímáte se o politiku? Sledujete třeba, co se děje v parlamentu?
Samozřejmě. Nemůže mi být přece jedno, v čem žiju, kdo se kolem mne jak chová, jestli rozhoduje správně a aspoň trochu tak, jak si já volič přeju.

Nemáte chuť se do politiky zapojit? Rozčilit se a znovu zařvat: Tak co je to tady?
To určitě ne. Několikrát jsem měl možnost se k něčemu vyjádřit, ale moc z toho nebylo. Vyslechnou, co říkáte, a udělají, co chtějí, a hlavně co potřebují. To jsou dva světy. Vždycky volím nějakou stranu a pak zírám, kdo všechno mě to v parlamentu zastupuje. Věřím víc na lidi, kteří dělají dobře svou práci a žijí slušně. Jenže pak ti neslušní s nimi často zacházejí neslušně a oni se mohou jen těžko bránit. Mají málo vlivných zastánců. To pak mám opravdu chuť někam vlítnout a hodně řvát.

Nevadí, když se zeptám, která ze současných politických stran je vám sympatická?
V roce 1989 jsem si myslel, že končí vláda politiků a začne vláda odborníků. To jako by se stalo. Odborníci jsou dnes všude na všechno, ale těch, na které jsem si myslel já, je kolem nás jaksi pořád málo. V každé straně se sice někdo najde, ale všichni v jedné se ještě nesešli. Tak pořád hledám stranu, kde je těch slušných a kvalitních odborníků nejvíce. Politické programy mě moc nezajímají, protože jsou ve všech stranách víceméně stejné. Jen pořadí se prohazuje... Zajímá mě fungující a spravedlivý stát pro všechny, ať už se to politicky jmenuje jakkoliv. Už to slyším, že jsem romantický snílek...

Osudová role doktora Blažeje

Čeho si vážíte na ženách? Jaké jsou zpravidla ty, o kterých si pomyslíte: s tou by se dalo dobře žít?
Mohl bych nevtipně říct, že na ženách si nejvíce vážím toho, že "jsou", což vůbec není špatná odpověď. Ale půjdu ještě dál a řeknu, že žena, se kterou se dá dobře žít, je ta, kterou jsem si vzal. A dál se už neptejte.

Vůbec nedoufám, že z vás dostanu něco o vašem soukromí... Ale ráda bych se zeptala, jaká byla vaše maminka? Ovlivnila vás hodně?
Vy mě nutíte, abych si uvědomil, že jsem se ovlivňovat moc nenechal. Jaká byla maminka? Měla smysl pro humor, vyprávěla skvěle vtipy, hrála na harmoniku. Uměla výborně francouzsky, dva roky ve Francii studovala, a taky maďarsky, německy. Když v padesátých letech otcův plat pro tři děti nestačil, naučila se i tkát na velkém tkalcovském stavu.

Říká se, že si muži mnohdy vybírají partnerky určitým způsobem podobné matkám...
Moje žena je překvapivě podobná mé babičce z matčiny strany, neméně roztomilé dámě, která vypadala úplně stejně jako Lilčina teta Mařka, sestra jejího dědečka. Stačí vám to?

Tak dobře, vzdávám se. Ale když tak pečlivě pracujete na tom, aby vaše soukromí kdekdo nerozebíral, jak jste připraven na to, že se v nových dílech Nemocnice na kraji města zase stanete Blažejem? Lidé vás opět začnou oslovovat na ulici, psát vám dopisy, novináři budou žadonit o rozhovory...
Jsem připraven. Zažil jsem to už dvakrát, bylo to strašné. Horší už to asi nebude.

Jen povídejte.
Když se Blažej choval špatně k Ině, tak já jsem dostal v zelenině horší brambory. Když se Blažej polepšil, měl podpultovku. Čím líp roli hrajete, tím více si diváci myslí, že takový jste. Asi začnu hrát padouchy špatně a lidi si řeknou: Vidíte, ani zahrát to neumí, to bude určitě hodnej člověk.

Divadlo? Tam bych zlobil

O dvacet let starší doktor Blažej je pořád stejný frajer?
Samozřejmě. Se na mě podívejte... Ale vážně. Bavilo mě se s tou postavou po dvaceti letech setkat. Mám zkušenost, že když je to zajímavé pro mně, baví pak i diváky se v tom "šťourat".

O to asi tvůrcům seriálů obvykle jde. Nejhorší by bylo, kdyby nikdo nešťoural, ne?
Mě vlastně děj nikdy tak moc nezajímá. Vždycky je to přece o něčem podobném. Někdo se zamiluje, někdo trpí, občas se někdo zastřelí...

Počkejte, to je zvláštní, když herec řekne, že ho děj nezajímá... Mohl byste to nějak upřesnit?
To je asi profesionální deformace. Mě spíše zajímá, co se s tím dá herecky dělat, a to na ději není vždycky závislé. Důležité jsou vnitřní možnosti role, které mě baví vymýšlet. O to, myslím, jde vždycky nejvíce. V tom je moje autorství.

Popisujete svou práci s odstupem. Souvisí s ním nějak to, že jste přestal hrát divadlo?
Už dlouho v žádném nehraju. Léta v Činoherním klubu a v Národním divadle byla šťastná, měl jsem řadu krásných rolí. Divadlo je korida. Když jsem hrál Žebráckou operu a v první řadě seděl autor - pan prezident, hodinu před začátkem jsem běhal po střeše divadla a opakoval si text. Řekl jsem si, že to musím hrát rychle, aby mi huba jela pořád dál, i kdybych měl okno. Pak vylezete před lidi a bojujete o život - to je divadlo.

No právě. To vám nechybí?
V divadle člověk zažije okamžitý živý ohlas a může roli ještě vylepšovat. Ve filmu a v televizi to samozřejmě už nejde. Ale když se něco podaří perfektně nazkoušet, tak jsem rád, že se to dá zaznamenat. Tomu teď dávám přednost. Už delší dobu mám totiž pocit, že v divadle bych už možná nevěděl, jak dál, a osvědčené vynálezy se mi nechce opakovat. Asi bych zlobil, nerad poslouchal, a proč bych tím měl obtěžovat kolegy?

Takže přijímáte jen filmové role?
Filmové a televizní. U nás je zvykem, že všichni dělají všechno. Třeba v Americe dobré herce do televize jen tak nepustí. Diváci si na ně musí přijít do kina.

Předpokládám, že nabídek nemáte málo.
Jak kdy. Ale vždycky vezmu jen to, co mě chytne. Když ne, tak odmítám i s rizikem, že se někdo urazí a u něj skončím.

Takže, jaká je role, která vás chytne? Řeknete mi příklad?
V Šakalích letech mě okouzlil chlap, který ztratí chuť. Na to jsem se chytil a roli přijal. To mě bavilo, diváci to poznali a bavilo je to taky. To funguje!

Jazz mě zvedá

Nechme na chvíli divadla a filmů. Povězte, jezdíte na dovolené?
Ano. Rád lyžuju a plavu. Hory a moře jsou uprostřed a nejblíže tomu, co nás z vesmíru obklopuje a oslovuje. Nekonečný horizont u moře i na hoře je inspirující. Tam se nejvíce dozvídám o životě a smrti. Co je co a proč.

Býváte rád sám?
Sám úplně ne, ale vždycky jsem rád v přírodě, kde nejsou lidi. Každodenní veřejná existence mezi lidmi mi pouští žilou. A taky už nechci ztrácet čas.

Co mi to děláte? Tak já jsem připravena na šarmantní, vtipem sršící idol českých divaček a vy mi tady mluvíte, s prominutím, jako starý chlap!
Já to ještě nebalím. Ale chci se vrátit k věcem, které jsem kvůli profesi musel opustit. Mám třeba moc negativů a chtěl bych se na ně podívat... A ještě mnoho jiného.

Z toho, co jsem o vás slyšela, předpokládám, že nejšťastnější byste byl, kdybyste mohl jen tak hrát na piano nebo poslouchat hudbu.
Já vím, že jsem s tím svým pianem už na posměch. Když mě to tak baví! Jazz mě zvedá. Vážnou hudbu mám taky rád. Ale jinak. Vyvolává ve mně představy o životě a smrti. A to pak hned píšu závěť.

Jezdíváte si takhle zapřemýšlet na Moravu, do rodných Kunovic?
Ano, jezdím do Kunovic. Je z nich vidět Buchlov, Velehrad, Zlín, Javořina, Lopeník a někdy i Luhačovice. To jsou moje obzory a výhledy, které jsem měl kolem sebe od narození.

Vaše rodina tam bývala velmi vážená. Když jste v devadesátých letech dostali zpět rodinnou cihelnu, říkali mi kolegové ze Zlínska, že lidé z okolí vám fandili a vzpomínali v dobrém na vašeho dědečka a otce. Jak se vyrovnáváte s tím, že se vám se sestrou přes různé pokusy nakonec nepodařilo na rodinnou tradici navázat a cihelna zkrachovala?
Brali jsme tu danajskou restituci jako osud a úděl. Už z úcty k dědečkovi a otci jsme se o to nemohli nepokusit. Ale čtyřicet let je pryč a to je ztráta, o kterou nás svobodný svět předběhl a která se nedá dohnat. V technologii ani v odbytu. Toho kdyby nebylo, tak se na Slovácko konkurence nedostala a otec a možná i já bychom to tam zvládli.

Mohl byste říci, jestli vám ta zkušenost něco dala?
Je to zvláštní, ale pro mě i neúspěch má očišťující smysl. Samozřejmě, když uděláte pro věc všechno a nic neošidíte. Přinejmenším je to zkušenost. Je jedno, jestli děláte cihly nebo role, vždycky jde o to "dobře".

Josef Abrhám
Narodil se 14. prosince 1939 ve Zlíně v rodině majitelů cihelny v Kunovicích. Na herectví se dal v podstatě z nouze. Po maturitě ho kvůli špatnému kádrovému profilu nechtěli přijmout na žádnou vysokou školu, tak šel pracovat do znárodněné cihelny. Dělal dělníka u Pozemních staveb v Bratislavě a poté si podal přihlášku na tamní Vysokou školu múzických umění. Do kolonky povolání napsal: dělník. Na zkoušky se připravil ve slovenštině. Byl přijat. Herectví dostudoval na pražské DAMU v roce 1962. Hrál v Divadle československé armády, v Činoherním klubu a v Národním divadle. V divadle se prosadil například v rolích ve hrách Višňový sad, Penzion pro svobodné pány, Hráči, Revizor, Audience, Žebrácká opera. Vytvořil řadu filmových rolí, například ve snímcích Transport z ráje, Křik, Každý den odvahu, Partie krásného dragouna, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Konec starých časů, Člověk proti zkáze, V žáru královské lásky, Šakalí léta, Všichni moji blízcí. Za roli policisty v Šakalích letech dostal Českého lva. Jeho nejznámější rolí je doktor Blažej v seriálu Nemocnice na kraji města. Baví ho fotografování, hra na klavír, hudba. S manželkou, herečkou Libuší Šafránkovou, mají syna.

Uznávaný herec Josef Abrhám, tentokrát v roli majitele cihelny.

Uznávaný herec Josef Abrhám, tentokrát v roli spolumajitele cihelny.

Herec Josef Abrhám

Herec Josef Abrhám