Podplukovník Jiří Hloušek působil v 11. polní nemocnici české armády v afghánském Kábulu od října 2002 do února 2003 a pak v irácké Basře od dubna do října 2003. V obou misích byl personalistou.
Jak se vybírají vojáci do zahraniční mise polní nemocnice?
O zařazení všech vojáků do mise rozhoduje velitel, který má k dispozici poradní orgány. My jako personalisté se na tom výběru podílíme a navrhujeme určitá řešení. Samotný výběr je dán v první řadě odborností, podle modelové struktury nemocnice, kterou je třeba naplnit. Dalším kolem jsou náročné zdravotní testy a pak samozřejmě také psychotesty, jimiž se ne každému podaří projít.
Má česká armáda dost lidí, ze kterých může pro takovou práci vybírat?
Co se týče zdravotnických profesí, tam se vyrovná zájem s potřebou, i když jsou výjimečně určité oblasti, kdy je problém konkrétního odborného lékaře sehnat, u nás to bylo například s mikrobiologem, protože to jsou velmi úzké specializace.
Jak vypadá práce personalisty na vojenské misi?
Náplní práce je stále personalistika, tedy záležitosti související s denním provozem štábu. Ale máme na starosti i najímání domorodců pro určité práce, například tlumočníky. V Afghánistánu i v Iráku jsme najímali tlumočníky mezi češtinou a místním jazykem.
Když postavíte vlajku, do týdne se vám takových zájemců seběhne houf. Jsou to absolventi českých vysokých škol, sice z dob dávných, ale oni zas tolik neregistrují společenské změny u nás. Ale pamatují si vlajku, a když jí vidí, tak přiběhnou a chtějí spolupracovat s Čechy a chtějí mluvit česky.
Bylo náročné zvyknout si na podmínky života v Afghánistánu?
Výrazně jiné jsou pro nás klimatické podmínky. My jsme byli v Kábulu, který je ve skoro dvoutisícové nadmořské výšce, a na podzim tam přes den bylo 30 stupňů a v noci kolem nuly. A tak to bylo každý den. Když bydlíte ve stanu, je to složité.
Zaskočilo mě také, když mi z podlahy ve stanu vylezl jedovatý štír, na to prostě člověk z domova není zvyklý. Pak už jsme poctivě vždycky před obutím vyklepávali boty.
Prostředí se podepsalo i na naší práci. V Kábulu je obrovská prašnost, takže třeba tiskárna přestala po měsíci fungovat. Ten prach je navíc nebezpečný, protože celý dvoumiliónový Kábul nemá kanalizaci, splašky se prostě volně vypařují. Prach je tedy infikován kde čím. Nalít do ešusu polévku a přenést ji z jednoho stanu do druhého není možné, minimálně z 50 procent hrozilo, že okamžitě chytnete nějakou infekci.
Jednoduché není ani zajistit chod nemocnice. Denně je tam potřeba přivézt až 80 krychlových metrů vody, stejné množství použité vody zase vyvézt. Do běžného vozu na dopravu vody se vejde tak osm či dvanáct metrů, denně je tedy nutné přivézt až deset náklaďáků pitné vody.
Jak na vás reagovali lidé v Iráku? Věřili vám?
Když lidé v Iráku v roce 2003 viděli české, nebo jakékoli alianční vojáky, chovali se vstřícně. Kdekoliv jsme zastavili, seběhl se houf lidí, kteří si chtěli povídat. Ptali se odkud jste, co tady děláte... Podobně vstřícné chování po svržení tamějšího režimu přenesli rodiče i na své děti, které byly velmi bezprostřední.
Bylo těžké přesvědčit místní, aby se podvolili lékařské péči?
Naši lékaři říkali, že například v době ramadánu nebyli někteří pacienti ochotni brát léky, což byl problém třeba u antibiotik, které je nutné brát pravidelně. Ale jinak je to jako všude na světě, někteří lidé jsou ortodoxní a dodržují přísně pravidla daná náboženskými zvyklostmi, jsou ovšem i tací, kteří si kusem látky zakryjí hlavu, řeknou si "Teď Alláh nevidí" a přihnou si z placatice, i když islám pití alkoholu zakazuje.
Jaká zranění lékaři ošetřovali nejčastěji?
Častým úrazem u dětí v Afghánistánu byly například popáleniny, které utrpěly při pádu do pecí na chleba. Pece jsou v domcích vyhloubená jáma, jakýsi sud, na dně se topí otevřeným ohněm a na stěny se tyčí lepí chlebové těsto. Není to zakryté, takže se stává, že do toho malé děti apadnou. Ty, které mají víc štěstí, vyváznou "jen" s těžkými popáleninami.
Účast vojáka v zahraniční misi musí být náročná i pro jeho rodinu...
Právě. Ovace pro vojáky, kteří se vrátí z misí, jsou jistě oprávněné, ale neměli bychom zapomínat, nejen armáda ale celá společnost, na to, že když voják někam jede, není to jen jeho investice, ale investice celé jeho rodiny. Trochu se zapomíná, že stejně náročnou "misi" absolvují právě i ty rodiny v době, kdy je voják na misi.
Není úplně automatické, že když je někdo profesionální voják, je celá rodina připravena na to, že se sebere a odjede někam na půl roku bojovat. Zbyde na nich kompletní péče o rodinu a k tomu ještě přidávají starosti o toho vojáka.
Překvapilo vás něco na českých vojácích při práci v zahraničí?
Po zkušenostech minulého režimu bych nečekal, že se čeští vojáci budou ke svým státním symbolům chovat tak uctivě. Když jsem viděl ty naše vojáky, dvaceti-, pětadvacetileté mladíky, jak uctivě se k nim chovali, byl jsem příjemně překvapen.
Nečekal bych, jak velmi pečlivě si budou hlídat, že když už mají někde vlaječku na autě, abynebyla třeba otrhaná, aby když někde vlaje vlajka a časem se potrhá, aby se vyměnila.... A nebyl to vždycky jenom velitel, který by si toho všimnul, ale prostě kdokoli z vojáků šel kolem a všimnul si, tak se okamžitě snažil zjednat nápravu. To bylo příjemné zjištění.
