Předně, dohody DCA (Defence Cooperation Agreement) jsou snad jednou z nejběžnějších bilaterálních, tedy dvoustranných smluv, které v posledních desetiletích po celém světě mezi sebou různé státy v různé podobě uzavírají. Jde o nejčastější formu institucionalizované obranné spolupráce současnosti.
Jen pro představu od roku 1980 bylo na celém světě podepsáno takřka dva tisíce takových dvoustranných dohod. Konkrétně USA podepsaly od konce studené války bilaterální dohody o obranné spolupráci (DCA) s desítkami partnerů a spojenců. Ale zdaleka nejsou v tomto ohledu jedinou aktivní zemí.
Malý příklad. V roce 2015 bylo podepsáno téměř sto smluv DCA, a to mezi tak různorodými zeměmi, jakými jsou například Indonésie a Turecko, Jihoafrická republika a Libérie nebo Argentina a Rusko.
Díky tomu, že jde o rámcové a tedy velmi flexibilní dohody jen mezi dvěma aktéry, umožňují právně „zarámovat každodenní“ vzájemné obranné vztahy a usnadňují signatářům spolupráci v široké škále činností.
Dohoda mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany dnes prošla v @snemovna prvním čtení a já se těším na pokračování diskuse ve výborech. Jednali jsme dlouhé hodiny, trpělivě jsem odpovídala a reagovala na otázky. Jsem ráda, že se pro podporu DCA souhlasně vyjádřila většina hnutí… https://t.co/zi9nC5OSw6 https://t.co/ZIXMjYAQDY
Od společné koordinace obranné politiky, přes společný výzkum, vývoj nebo výrobu obranných systémů a obchod s nimi, až po společná cvičení, výměnu zpravodajských informací, výcvik jednotek nebo nasazení v případě společné obrany.
Řada zemí také využívá DCA k modernizaci svých armád, k reakci na sdílené bezpečnostní hrozby a k vytvoření bezpečnostních deštníků s podobně smýšlejícími státy. Od obav z ruské agrese přes boj proti terorismu, pirátství nebo nelegálnímu obchodu s uprchlíky, až po humanitární pomoc nebo kybernetickou obranu.
Nové globální bezpečnostní prostředí zkrátka zvýšilo poptávku po nových formách spolupráce. Nad rámec aliancí a spojenectví, ale k jejich prospěchu. Vzniká tak vzájemně provázaná síť spojenců.
Smlouva s USA prošla. Plivete do tváře pozůstalých, mířila kritika na Okamuru |
Nedávný výzkum Norského institutu pro mezinárodní záležitosti poukázal, že konkrétně v kontextu NATO bilaterální obranné dohody mezi členy upravující přítomnost hostujících sil fungují jako důležitý základ pro Alianci jako celek a mimo jiné významně usnadňují kolektivní obranu v praxi. Zjednodušeně, umožňují rychlejší a účinnější vojenskou podporu v případě krize nebo války.
Dohody se pochopitelně liší podle toho, jak jednotlivé státy hrozby vnímají nebo jim čelí, a proto také partnerství mezi některými státy nabízejí při zvládání těchto hrozeb více příslibů než jiné. Řada zemí také častěji volí DCA jako prostředek ke zlepšení svých vojenských kapacit.
Česká republika byla dosud jediným členským státem NATO ve střední a východní Evropě, který bilaterální dohodu o obranné spolupráci s USA neměl. Podobnou smlouvu mají Spojené státy uzavřenou s 24 aliančními spojenci.
Obranná smlouva s USA zlepší spolupráci s naším klíčovým spojencem a mám velkou radost, že prošla prvním čtením.
Děkuji každému poslanci a poslankyni, který hlasoval pro posílení bezpečnosti České republiky.
A vyjednávat o dohodě DCA s USA začalo ještě před vstupem do Aliance také Finsko (loni na podzim) a letos v lednu pak Švédsko, které na plnohodnotné přijetí zatím čeká.
V severském kontextu následují obě země Norsko, které smlouvu DCA s Washingtonem podepsalo na jaře roku 2021 a v parlamentu pak ratifikovalo v létě 2022. Je nutné upozornit, že norská dohoda umožňuje americkým jednotkám neomezený přístup a využití čtyř stávajících norských vojenských základen.
Je už vcelku jasné, že v severských zemích se Američané nechystají budovat „na zelené louce“ vlastní rozsáhlé základny jako v Japonsku a Německu během studené války, které kromě významných ekonomických benefitů pro regiony s sebou také přinášely některé problémy spojené třeba s konzumací alkoholu příslušníků amerických sil, jejich vztahy s místními ženami či ekologickou zátěží.
Incidenty se samozřejmě mohou stát kdekoliv na světě včetně severských zemí. A právě i pro takové případy je výhodou mít DCA. Přesně totiž vymezuje, co se bude dít.
Smlouva DCA totiž právně upravuje nejen ochranu životního prostředí, provoz motorových vozidel americkými vojáky a jejich rodinami nebo třeba postavení dodavatelů amerických ozbrojených sil, ale řeší právě i otázku jurisdikce nad americkými vojáky.
A dobrým příkladem, že to funguje, může být sousední Slovensko, které smlouvu DCA s USA uzavřelo loni. Hlasité a mnohdy zcela fantaskní obavy kritiků a konspirátorů se ukázaly jako zcela liché.
Aktuální bilance na Slovensku je naprosto výmluvná:
- počet jaderných zbraní = 0
- počet znásilněných slovenských žen/dětí americkými vojáky = 0
- počet zavražděných Slováků vojáky USA = 0
- počet narušení veřejného pořádku vojáky USA = 2
- počet potrestaných výtržníků = 2
Američtí vojáci působí na Slovensku v rámci vícenárodní bojové skupiny NATO pod českým velením, kterou před rokem spojenci do země vyslali v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu.
A jediným zaznamenaným incidentem tam zůstává květnová potyčka opilých amerických vojáků mezi sebou v supermarketu ve Zvolenu. Ve svém volnu šli nakoupit, začali se hádat a došlo i na bitku. Nezpůsobili žádnou škodu, jen povyk.
Na místo dorazila městská policie, následně státní policie, která muže odvezla. Policie také posléze rozhodla, že nebudou vznesena žádná obvinění a vojáky propustila. Vojáci byli kvůli svému chování odvolání ze svých funkcí na Slovensku a čeká je další disciplinární řízení. Americká ambasáda se za incident omluvila.
Na dalších stránkách rozebíráme jednotlivé argumenty podrobně.
