Devatenáctého března oslavil pětašedesátiny a pokud se tak o někom dá použít profláklé slovo doyen, pak pro něj. Josef Klíma je doyenem české žurnalistiky a hlavně pak investigativní reportáže. Pracoval v Mladém světě, Reflexu, zakládal pořad Na vlastní oči, který se stal na dlouhá léta symbolem nejkvalitnější televizní žurnalistiky a mapoval divoké období porevoluční transformace české společnosti. Dnes vede vlastní pořad na TV Prima – Očima Josefa Klímy – jehož sledovanost se pohybuje pod půl milionem diváků, což je na jeho vysílací čas skvělý výsledek. V rozhovoru pro MediaHub.cz jsme mluvili o tom, jak se změnila česká televizní a investigativní žurnalistika a lidé na obou stranách barikády – novináři i ti, o kterých točí.
Nedávno jste si ve svém sloupku Poslední slovo, který vychází v Lidových novinách pravidelně každou sobotu, povzdechl, že klesá atraktivita televizní žurnalistiky a nemáte čerstvé lidi do svého pořadu.
Klesá, hlavně mezi mladými muži. Já jsem do toho sloupku nemohl napsat přímo, že hledám mladé kluky, protože bych asi dostal vynadáno, že se nespokojím se starými muži nebo ženami, ale jde o to, že je dobré, když je redakce nějak věkově i pohlavně vyvážená, protože lidé různých pohlaví a různého věku přináší různá témata. No a nám opravdu chybí kluci. A nejen ti dobří, obecně se nám nehlásí ani ti špatní. Doba, kdy se do tohoto povolání hnali mladí chlapi jeden přes druhého, aby mohli žít a dýchat pro své kauzy, ve dne v noci, bez odpočinku, neúnavně a odvážně, je pryč. Náš obor je teď plný žen, stejně jako můj pořad je teď díky tomu dokonale feminizován.
Kam zmizeli všichni ti reportéři, co s vámi začínali?
Už jsou staří. Tedy objektivně ne moc, třeba Jankovi Kroupovi je kolem čtyřiceti, ale z hlediska kategorie mladý investigativní novinář už starý je. Já bych potřeboval třeba někoho, jako je Janek Rubeš, který je na Streamu. Takoví kluci mi tady chybí, lidé, co se chtějí hrabat třeba v hospodářské kriminalitě, rozkrádání dotací, zmanipulovaných veřejných zakázkách a podobně.
Čím to je, že nejsou na trhu?
Upadla atraktivita tohoto povolání. Když jsem po revoluci začínal s investigativní žurnalistikou, které se tenkrát tak neříkalo, mělo to punc romantiky. Mí kolegové byli neohrožení drsňáci s cigaretou v ústech a unavenýma očima, a zatímco se ostatní někde bavili, tak oni v noci stepovali před benzinkou na okraji republiky, aby se setkali se svým zdrojem a odhalili nějakou špinavost. Ta filmová podoba televizního reportéra nebo reportérů obecně dřív mladý kluky lákala, mělo to sexy punc. Postupem času ale spousta těch kluků zjistila, jak je to náročná práce, a šli raději moderovat do rádia nebo do televize dělat zábavné pořady. Já tomu rozumím. Proč vymetat špinavosti a žít pořád s hrozbou žaloby na krku, když můžete vydělávat víc a mít klid?
Dřív se nás také lumpové báli, ale postupem času zjistili, že když odhalíme a zveřejníme jejich podvody a nepravosti, tak z toho zpravidla nic nebude, nikdo je nezavře, a když zavře, tak je někdo zase brzo pustí. To člověku také na chuti pouštět se do boje s větrnými mlýny nepřidá.
Ta filmová podoba televizního reportéra nebo reportérů obecně dřív mladý kluky lákala, mělo to sexy punc. Postupem času ale spousta těch kluků zjistila, jak je to náročná práce, a šli raději moderovat do rádia nebo do televize dělat zábavné pořady (Foto: FTV Prima)
Vliv, jaký vaše práce měla v éře pořadu Na vlastní oči, už se nikdy nevrátí. Ale těch necelých půl milionu diváků, které dnes na Primě máte, také není úplně málo, ne?
Málo to určitě není, což je důvod, proč nás ještě nezrušili, když vám odpovím v nadsázce. Samozřejmě, ta zmíněná doba se už nevrátí. Televize je ustupující médium. Z okruhu mých dětí a jejich kamarádů už se na ni dívá málokdo, a když, tak se za to stydí. Dřív, když jste něco zásadního odvysílali večer, tak se o tom lidé bavili ráno v tramvaji. Když jsme vysílali Kajínka, řešil to celý národ. Dnes už by ty zásadní kauzy, které dokázaly pohltit celou zemi, takový dosah prostě neměly. K tomu roztříštění, samozřejmě, přispívají i samotné televize, kdy zakládají stále nové a nové kanály.
Každopádně jsem opravdu vděčný, že jsem tu dobu zažil. Hlavně ty začátky, kdy jsem byl už dost starý na to, abych měl novinářské zkušenosti, a zároveň ještě docela mladý, takže jsem měl dost sil a mohl se do toho vrhnout naplno. Teď už na tu éru jen nostalgicky vzpomínám.
Jak se za tu dobu, co jste v branži, změnila televizní žurnalistika?
Z technického hlediska je všechno mnohem rychlejší, dynamičtější, což klade velký nárok na pozornost diváka. Stačí, že ho něco vyruší, přijde o půl minuty, a už neví, která bije. Dřív bylo víc času na vysvětlování a také shrnutí poznatků třeba v polovině reportáže. Střih je také mnohem syrovější, nepřekrývá se, jsou tam dost rychlé skoky.
S rozvojem techniky se změnil i přístup třeba k používání a využívání záběrů ze skryté kamery. Padly bariéry, které jsme dřív měli. My jsme ze začátku používali skrytou kameru jenom k dokumentování skutečných zločinů jako třeba korupce nebo prodeje něčeho nelegálního. Dnes se běžně natáčí lidé, kteří s kauzou nemají nic společného a třeba si jenom pustí hubu na špacír, protože sedí v hospodě a nemají zábrany, a pak se to použije klidně bez ohledu na jejich vlastní bezpečnost. Tomu já se ale vyhýbám. Bojím se toho, že ty zábrany se budou posouvat a elektronická média v tom půjdou ještě rychleji někam, kde jsme si to před lety ani nedokázali představit. Vyvolává to etické otázky, kterými se v televizi zabýváme, ale nejsem si jistý, jestli se tím bude zabývat někdo na internetu.
Co témata? Mění se i přístup televizních novinářů k jejich výběru? Něco, co by vás dřív nechalo chladným, teď natáčíte a naopak?
Občas otráveně říkám: „To už zase někdo kradl a co jako?“ Trošku to přeháním, ale kdyby před dvaceti lety byl třeba z něčeho podezřelý náměstek ministra, byla by to velká kauza. Dnes jsou běžně z něčeho podezřelí ministři a nikoho to už moc nevzrušuje. Tyhle kauzy obecně ztratily na údernosti, opakují se a diváci už předpokládají, jak to všechno dopadne, a to je pro nás špatně, protože když něco divák předpokládá, tak zívne a přepíná na kanál, kde zrovna Schwarzenegger s prostřelenýma nohama dobíhá vlak. Změnila se prostě atraktivita témat. Změnou společenských poměrů také ubylo brutálních témat, jako byly orlické vraždy nebo Berdychův gang. Zločin se také méně odehrává ve fyzické rovině, ale víc někde daleko v daňových rájích, kde během pár minut nějaká firma desetkrát změní vlastníka, a hůř se to rozkrývá a hůř se o tom točí.
Změnil se v tomhle koneckonců i přístup zlých hochů k nám. Dneska už na nás nepošlou zabijáka, ale právníka.
Co tedy dnes diváka zajímá?
Děláme různé pokusy se společností, jak lidé reagují třeba na někoho v nouzi nebo na nějaké ilegální nabídky. A tyhle pokusy jsou pro diváka mnohdy atraktivnější než reportáže. Zajímavý a dobře zpracovaný lidský příběh bude pro diváka přitažlivý vždycky. Co je navíc teď dost trend, a já s tím díky svému věku a zkušenosti nemám problém, je retro. Lidi přitahují různé relikty devadesátých let, jako byl třeba Ivan Jonák, nebo různé fenomény z dob komunismu a postkomunismu jako veksláci. Pro mě to je lehká práce, stačí mi zavzpomínat a diváka tím potěším.
"Změnil se v tomhle koneckonců i přístup zlých hochů k nám. Dneska už na nás nepošlou zabijáka, ale právníka." (Foto: FTV Prima)
Reagují ještě vůbec diváci na vaše reportáže?
Rozhodně ano. Nejvíc je to vidět na různých sociálně laděných příbězích. Často ještě v noci po odvysílání začnou chodit e-maily s nabídkou vážně míněné pomoci – a někdy jich je opravdu hodně.
Má pro komerční televizi ještě investigativní publicistika smysl? Prima je poslední komerční televize, kdo takový formát pořadu má.
Zatím to vypadá, že ano. Jednak máme na dobu, kdy nás vysílají, slušnou sledovanost a za druhé to pořád dává televizi nějakou vážnost a sílu. Třeba v tom, že se jí politici tak trochu bojí. A to není nikdy na škodu. Navíc to zvedá prestiž u diváků. Nový seriál jejich problémy nevyřeší, zábavná show s celebritami se jich nezastane. Díky nám diváci Primy ví, že ta televize má nástroj jak pro ně něco udělat. A že lidé pořád zastání potřebují, ukazuje i to, že se jich na nás měsíčně obrací stovky. Bohužel, jsou to často ty samé příběhy, jenom se dějí jiným lidem. Pro mě už je asi nemožné narazit na příběh, který bych už v nějaké podobě nenatočil.
Baví vás to ještě?
Točení mě baví, horší je ta úmorná dřina se zpracováváním natočeného materiálu. To mě netěšilo nikdy.
Díváte se na svou jedinou relevantní konkurenci – Reportéry ČT?
Jsou dobří a samozřejmě jim závidím tu pohodu, že nad nimi nevisí Damoklův meč sledovanosti, která nám, když padne dolů, setne hlavu. Jim ne.
