Antonín Jaromil Kožíšek patřil k těm nejaktivnějším novinářským kolaborantům. Už v období druhé republiky spolupracoval s českými fašisty. Když pak přišel 15. březen 1939 a s ním okupace, Kožíšek v brněnském rozhlase německou armádu vítal a vyzýval občany, aby s nacisty spolupracovali. Jemu samotnému kolaborace vynesla šéfredaktorské pozice. Ve své činnosti byl důsledný; jen v době okupace napsal více než 2500 článků a rozhlasových příspěvků. Kromě psaní ale spolupracoval s nacisty i jinak - nejen že udával, ale dokonce gestapu ze svých četných zahraničních cest vozil dokumenty odboje. Historik Tomáš Pasák nazval Kožíška dokonce „prototypem novinářského aktivisty.“
U Kožíškova životního příběhu můžeme mít místy pocit, že jsme ho už četli. Objevuje se v něm totiž řada prvků, které se u představitelů novinářské kolaborace opakují. Jedním z nich je třeba to, že A. J. Kožíšek ve své předválečné kariéře nebyl příliš úspěšným novinářem. Narodil se 28. srpna 1905 do rodiny brněnského úředníka. Byl jedním ze šesti dětí, což se odráželo na finančních poměrech rodiny. Studiím příliš nezvládal - maturitu nezískal, vychodil jen čtyři třídy reálky. Pak si začal vydělávat přispíváním do různých brněnských listů. Byl to především komunistický časopis Rovnost, v němž se Kožíšek z eléva vypracoval až na soudničkáře. Po čase se ale zjistilo, že si od souzených osob nechal platit za to, že o nich nebude psát nebo nezveřejní jejich jméno, a tak byl z časopisu vyhozen.
Po propuštění z Rovnosti se Kožíšek rozhodl změnit obor a začal pracovat v advokátní kanceláři. Tam ale vydržel jen několik měsíců - opět se totiž pokusil zlepšit svou finanční situaci nekalým způsobem a dopustil se zpronevěry. Tentokrát mu ale nehrozil pouhý vyhazov. Před trestním stíháním Kožíšek utekl do zahraničí. Usadil se ve Francii, kde žil až do roku 1931. Jak ve své publikaci Žurnalisté mezi zradou a kolaborací píše mediální historik Pavel Večeřa, není úplně jasné, co během těch let A. J. Kožíšek dělal. On sám později tvrdil, že přispíval do českých i francouzských listů, dokonce i do jednoho z nejvýznamnějších deníků Le Figaro. Poválečné trestní oznámení ale říká, že se Kožíšek ve Francii pohyboval „ve velkoměstském podsvětí bulvárního tisku.“
Do Brna se Kožíšek vrátil už se svou ženou Françoise, s níž se oženil v roce 1926 ve Francii. Manželství bylo provázeno tragédií - jejich dcera brzy po narození zemřela. Rok po návratu do Československa pak za záhadných okolností skonala i Kožíškova žena. On sám byl vyšetřován, objevovaly se totiž zvěsti, že se ke své nemocné manželce choval hrubě nebo že ji dokonce umučil. Žádná vina mu však nebyla prokázána. Françoise zemřela v dubnu 1932 a Kožíšek si jen o několik měsíců později vzal svou druhou ženu Martu. Ta mu v únoru 1933 porodila syna Ingomara. Pavel Večeřa píše, že se dá předpokládat, že vztah mezi Kožíškem a jeho druhou ženou začal už za života jeho první manželky.
V Paříži se Kožíšek pohyboval v podsvětí zdejšího bulváru. (Foto: Richard Courtney)
Po návratu z Francie se Kožíšek kupodivu neživil novinařinou, ale nějakou dobu žil z úspor a pak pracoval rok jako správce pivovaru. Až poté se vrátil k psaní. Začal opět přispívat do některých brněnských listů a dokonce se, nejspíš s nevelkým úspěchem, snažil vydávat vlastní časopis. V roce 1935 se dostal do tiskového koncernu Globus, kde začal pracovat v redakcích Moravské orlice a Moravských novin. Ten patřil Bohumilu Pištělákovi a Kožíšek byl přijat údajně proto, že se za něj přimluvila jeho matka, která byla příbuzná majitelovy švagrové. Mezi muži ale vznikl spor. Podle Pištěláka měl mít Kožíšek velké neshody s kolegy a dokonce na ně měl psát „hanlivé anonymní dopisy“, a tak ho koncem roku 1937 propustil. Kožíšek byl opět bez práce. Pokusil se pak ještě z Globusu vysoudit 42 000 korun jako „náhradu za přesčasové hodiny“, ale nakonec musel ustoupit.
To, že musel být do Globusu přijat na přímluvu, jen potvrzuje nevelkou úroveň jeho žurnalistických schopností, kterou nevyvážil ani nadáním na jazyky. Vysoké mínění o ní neměli ani jeho kolegové. Kožíšek byl tehdy mezi brněnskými novináři považován za drzého a všehoschopného hochštaplera a bulvárníka. Mimo to se v té době začal také projevovat jeho příklon k radikální pravici, byť zatím nijak výrazně. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku do země podnikl hned dvě cesty, z nichž vznikly reportážní knihy Španělsko krví zbrocené a Zakrvácené arény. Sice v nich nečinil žádné výrazné politické proklamace, nicméně jisté sympatie k fašismu a protikomunistické zaměření jsou zde patrné.
K fašismu se patrně začal přiklánět v průběhu občanské války ve Španělsku (Zdroj: Bundesarchiv/Wikipedia)
V první polovině roku 1938, po vyhazovu z Globusu, Kožíšek opět cestoval a přispíval příležitostně do několika listů. A pak začal, na popud vedoucího brněnských fašistů, vydávat časopis Národní tábor. Zdroje se shodují na tom, že časopis začal už koncem léta, ale to nemusí být pravdivá informace - první číslo, které se nám podařilo najít, je až z 24. listopadu a je číslováno jako první číslo prvního ročníku. Není tak úplně jasné, zda Kožíšek s fašisty spolupracoval už před Mnichovem nebo až po něm. Jisté ale je, že Národní tábor byl časopis otevřeně fašistický a silně antisemitský. A také se v něm projevoval - zatím spíše opatrný - obdiv k nacistickému Německu. V čísle z 23. prosince 1938 šéfredaktor Kožíšek píše: „Velká útočná válka není dnes možná. Jediné Německo mohlo by si odvážit takové války, protože německý národ je nejdisciplinovanější z celé Evropy a technicky je Německo nejvýše. Německo chce však mír. Hitler chce svolat odzbrojovací konferenci. Není pochyby o tom, že Hitlerovy mírové snahy jsou upřímné. Válka v Evropě je tudíž nemožná. Hitlerovi nemůže nikdo v Evropě vzdorovat, ať jde o válku nebo mír.“
Kožíškovo řízení Národního tábora ale skončilo už v dubnu 1939 pro neshody s majitelem, který si časopis převzal. Kožíšek byl opět nezaměstnaný a opět se vydal na cesty. Navštívil znovu Španělsko, Polsko a dokonce Anglii. Právě tato cesta podporuje domněnku, že se Kožíšek ještě v té době snažil hrát na obě strany; podle své výpovědi se setkal s Janem Masarykem a podával mu informace o nových poměrech doma- Podle své poválečné výpovědi měl Kožíšek dokonce v úmyslu v Londýně zůstat, ale nakonec odjel zpět do protektorátu. Jeho „spolupráce“ s odbojem tak mohla být spíše výmyslem.
Nové novinářské uplatnění našel Kožíšek opět v Globusu. Jenže tentokrát se za něj nepřimlouvala jeho matka, ale nacisté. Když se A. J. Kožíšek vrátil v září 1939 z Polska, byl dosazen na místo šéfredaktora všech listů koncernu. Bohumil Pištělák z toho jistě neměl radost. Problémový redaktor se vrátil - a tentokrát vydavatelství dokonce prakticky ovládl. Kožíšek v listech nastavil jasný politický směr. Podle výpovědí novinářů v Globusu působil jako velice přísný až tyranský šéfredaktor, který důsledně vyžadoval a vynucoval podepsané politické proněmecké články.
Globus se Kožíška zase zbavil až na jaře 1943, kdy se nacisté rozhodli obměnit šéfredaktorské pozice a zavedené aktivisty přiřadili k novým listům. Kožíšek se tak dostal do vedení pražského Poledního listu. Změna ho tak mohla spíše těšit; přesun do Prahy pro něj totiž znamenal mimo jiné to, že byl ještě blíže vlivným nacistům a mohl s nimi budovat těsnější přátelské vztahy (s čímž začal už v Brně). Jak víme z dochovaných zápisů, na pravidelných tiskových konferencích patřil Kožíšek k těm nejaktivnějším šéfredaktorům. Ale nestačilo mu to. V Praze začal (ve svém velkém bytě, který si vymohl na náklady podniku opravit) pořádat „čaje o páté“, na které zval významné představitele protektorátního tisku. Na osobním styku s nimi si zakládal. Hostil nacisty von Wolmara, von Gregoryho, Wolfa, ale také se snažil udržovat přátelské vztahy s ostatními významnými aktivistickými novináři.
Snad nejvíce se Kožíšek přátelil s mladším zlínským kolegou Jaroslavem Pelíškem, se kterým se znal už od roku 1935. Podle Pavla Večeři byl Pelíšek velice ambiciózní, ale manipulovatelný, a tak se Kožíšek stal jakýmsi jeho kolaborantským mentorem. Inspiroval ho, pomáhal mu a také ho využíval. Společně vyrazili na několik zahraničních cest. Těch ostatně Kožíšek během války absolvoval mnoho. Účastnil se většiny novinářských zájezdů po okupovaných územích a ze dvou z nich dokonce přivezl nacistům důležité dokumenty. V létě 1940 se zúčastnil zájezdu do Francie, kde v bývalých kancelářích Československého národního výboru našel (mimo jiné) seznamy lidí, kteří spolupracovali s československou emigrací, a odevzdal je gestapu. Podobně na podzim 1944 přivezl ze Slovenska dokumenty československé armády.
V roce 1942 podnikl Kožíšek cestu na Ukrajinu. Ke své účasti na tomto zájezdu ve své knize Moře bídy napsal: „Když vypukla válka se sovětským Ruskem, hlásil jsem se jako dobrovolník na frontu. Mé svědomí mi nedalo, abych se nepřihlásil do boje proti názorům, které jsem pokládal za zpátečnické, proti farizejství komunismu, proti židovské nadvládě nad arijskými národy sovětského Ruska.“ Zde je nutné poznamenat, že Kožíšek byl egoista a o své osobě často psal přehnaně; navíc nebyl vojákem, takže se tomuto „hrdinskému“ tvrzení nedá příliš věřit. Nicméně, jak píše dále, žádný český dobrovolnický sbor v protektorátu nevznikl a Kožíšek tak nasazen být nemohl: „Tento výsledek mne však neuspokojil a nedal jsem si pokoje. Nemohl jsem se smířiti s myšlenkou, že nepoznám nic z ohromného boje, který začala nacionálněsocialistická Říše, k níž se přidali téměř všechny evropské národy, za bezpečnost Evropy. Na přímluvu p. W. Wolframa von Wolmara, vedoucího tiskového oddělení u úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě, směl jsem se přidati ke skupině světových novinářů, kteří na pozvání hlavního velitelství říšské branné moci a tiskového úřadu říšské vlády byli hosty Vůdce a říšského kancléře a tak mohli procestovati osvobozenou Ukrajinu.“
Cesty na Ukrajinu se Kožíšek zúčastnil z českých novinářů jako jediný, což jen potvrzuje, že měl s nacisty skutečně dobré vztahy. Z jeho zážitků z tohoto zájezdu pak vznikla právě reportážní kniha Moře bídy. Ještě chvíli u ní zůstaňme, je totiž poměrně zajímavá. Například je až absurdní, jak se ji Kožíšek snaží vydávat za objektivní. V závěru píše: „Kdybych byl psal tuto knihu jinak než jako novinář, který nehledal úmyslně jen negativní zážitky, potřebovala by doslov a politické zakončení. Snad bych musel to či ono vysvětlit, doprovodit celek prorockými úvahami...“ Přitom je ale spis protkán tendenčními zamyšleními a nepopiratelně nacistickými a antisemitskými pasážemi. Například v části, která je věnována návštěvě krakovského ghetta, píše o Židech: „Odporné typy - odpuzující. Tváře jim hoří, oči svítí jako šelmám. Postavy jako z herodovského filmu o vraždění nemluvňátek. Zločinecké tváře nebo úlisně podlouhlé obličeje s krutýma očima. Zírá z nich vztek, nenávist, podlost. Uvědomuji si zcela jasně, že musíme býti vděčni nacionálně socialistickému Německu za to, že zbavuje Evropu židovského vlivu a že nás chrání před touto zločinnou rasou.“
O své zážitky z cest se A. J. Kožíšek dělil nejen na stránkách novin a knih, ale i v rozhlase. Do Křížova přednáškového cyklu Co víte o Židech? přispěl přednáškou s názvem Jak jsem je poznal v Sovětech. V té například říká: „Všeobecným každému nežidovskému obyvateli Sovětů byly dva pocity: Nenávist proti Židům a strach před nimi. Nedovedete si představit, jak živelnými antisemity jsou například Ukrajinci. Mám za to, že za pomoci německých činitelů se parasitického živlu rychle zbaví a natrvalo.“
Kožíškovo přesvědčení přitom, jak potvrzuje ve své studii i Pavel Večeřa, nemuselo nutně vycházet z jeho bezpodmínečné víry v říšskou myšlenku a nejspíš z ní ani nevycházelo. Kožíšek spíše vnímal aktivní spolupráci s nacisty jako něco, co mu přinášelo mnoho výhod a co mu dovolilo udělat kariéru. Je proto pozoruhodné, že své službě nacismu zůstal věrný až do konce války a ani s blížící se porážkou Německa se nesnažil z aktivismu vykroutit. Stále psal úvodníky do Poledního listu a podepisoval je vlastním jménem. Sice, jak bylo obvyklé, přešel od chválení nacistů spíše ke strašení bolševikem, ale i tak ještě v dubnu 1945 psal o tom, že mají nacistické síly šanci nepříznivý vývoj války změnit. Například v úvodníku z 19. dubna píše: „Německá branná moc má možnost ještě velkých vojenských operací a jistě jich použije ve vhodný okamžik. (...) Jsem přesvědčen, že kdyby Německo nemělo vyhlídky na dobrý konec války, že by složilo zbraně, protože německý národ vedou lidé, kteří by nedali prolévat zbytečně krev.“
A ani po smrti Adolfa Hitlera Kožíšek své přesvědčení neopustil: „Je jisté, že Adolf Hitler patří k těm, kdož vyorali brázdu, jež zanechá hlubokou stopu v lidstvu, brázdu, z níž musí vzejít dobré sémě, ať se již jeví situace jakkoliv a ať jakékoliv jsou vyhlídky do budoucna pro krví zbrocený evropský kontinent. (...) Zdá se, že svět ještě nedorostl k idealismu Adolfa Hitlera. Je tragické, že právě muž, jemuž nikdy nešlo o vlastní osobu a který za lepší příští jiných s fanatickou vírou ve své ideály položil život na barikádách, kde se nerozhoduje jen o osudu německého národa, nýbrž o osudu celého světa, nenalezl pochopení a byl mu vnucen boj, proti němuž se vždy stavěl a který se snažil odvrátit s příkladnou poctivostí a sebezapřením.“
26. března 1947 byl vynesen rozsudek, jímž byli obžalovaní Dörfel, Šourek, Kříž, Kožíšek a Novák uznáni vinnými z podporování nacismu tiskem rozhlasem a na veřejných projevech, aby tak rozvrátili mravní, národní a státní vědomí čs. občanů, hlavně mládeže. Na snímku poprava A.J. Kožíška. (Foto: ČTK/Kandelar Ladislav)
Konec války byl ale nevyhnutelný a i A. J. Kožíšek to musel uznat. V jeho posledním článku z 5. května se už objevuje jakási výzva ke klidu, která nám napovídá, že se Kožíšek nejspíš bál hněvu svých spoluobčanů: „Novinář, který ještě v těchto dnech píše, nedělá žádnou propagandu. Zůstává jako voják na svém místě a snaží se národ uvarovati zbytečných škod. Připomíná lidem jen tvrdou skutečnost. Lid opojený nadějí na brzký mír, toužíme po něm všichni, dá se lehce oklamat a svést. Bylo by nenapravitelnou škodou, aby národ, který poměrně lehce vyvázl z této strašné války, která skosila miliony lidí a zničila nenahraditelné hodnoty, ztratil v posledním okamžiku svou rozvahu a rozhodoval se podle okamžité nálady, místo aby rozumě uvážil všechny okolnosti a vyčkal, až směrodatní činitelé zařídí vše, aby i poslední fáze vývoje války byla rozřešena pro český národ bez zbytečných a marných obětí.“ Věren svým slovům zůstal Kožíšek „jako voják na svém místě“. V den, kdy tento článek vyšel, byl zatčen v redakci Poledního listu.
Jak už víme z minulých dílů našeho seriálu, Kožíška čekal soudní proces. V roce 1947 byl postaven před Národní soud a společně s Aloisem Křížem a Rudolfem Novákem byl odsouzen k smrti. Kožíšek doufal, že se ze své protektorátní činnosti vymluví, ale důkazů proti němu bylo hodně. K jeho rozsáhlé novinářské činnosti se přidalo jak již zmíněné předávání dokumentů, které ohrožovaly emigraci, odbojáře a jejich rodiny, tak udavačství. Svými kontakty se zástupci gestapa a Sicherheitsdienstu se Kožíšek ostatně během okupace nijak netajil. Poslušnost svých podřízených si zajišťoval i tak, že jim vyhrožoval udáním. Denunciační činnost mu pak byla i prokázána. Nejzávažnější bylo zřejmě jeho mediální udání ředitele brněnského Zemského divadla a jednoho z herců. Šlo o levicové umělce, na které Kožíšek v Moravské orlici útočil tak důsledně, až byli oba muži zatčeni. Brzy zahynuli v plynových komorách Osvětimi. Kožíškovi tak před soudem nepomohla ani svědectví několika lidí, kteří potvrzovali, že se za ně novinář přimluvil. 26. března 1947 byl Kožíšek odsouzen a popraven.
Podle Pavla Večeři byl Antonín Jaromil Kožíšek "bezuzdným sběratelem příležitostí, zchytralým a přitom nepředvídavým a zaslepeným beneficientem všeho, co se mu nabízí, ber kde ber, bez rozmyslu, jen s instinktem lovce žijícího přítomností.“ Podle dostupných materiálů je toto shrnutí Kožíškovy osobnosti výstižné. Za jeho kolaborací asi nestálo skutečné ideové přesvědčení, ale pouze touha po moci, uznání, kariérním postupu, penězích. Dosvědčuje to například i jeho členství ve Vlajce - do tohoto fašistického hnutí vstoupil v září 1939, ale jakmile to pro něj přestalo být výhodné a Vlajka ztratila přízeň nacistů, opustil ji. Kožíšek byl zkrátka ctižádostivý novinář bez skrupulí; egoistický podvodníček, kterému kolaborace umožnila život, o kterém se mu předtím snad ani nesnilo. Oddanou spoluprací s nacisty ale tento „prototyp novinářského aktivisty“ vsadil úplně všechno, co měl, na špatného koně.
