S jakými pocity se vracíte?
Vesměs pozitivními. Zvládli jsme to i přes výzvy, které se samozřejmě vyskytly. Výsledek 78 mrtvých a tři živí tvořil v naší oblasti čtvrtinu všech vyproštěných osob v porovnání s dalšími osmnácti zahraničními týmy. V celém Turecku, ve kterém pomáhalo 150 týmů, náš tým vyprostil skoro desetinu osob z celkového počtu. To hodnotím jako velký úspěch i v kontextu toho, že se nikomu z našeho týmu, kromě běžných drobných zranění, nic vážného nestalo.
Co jste našli, když jste do Turecka necelý den po zemětřesení přijeli?
Samé trosky. Ve městě Adiyaman, kde jsme působili, což je populací přibližně Ostrava, spadlo dva tisíce domů. Když jsme poprvé projížděli městem, na sutinách jsme viděli místní, jak vlastnoručně hledají své známé a příbuzné. Představte si osmipatrové paneláky zhroucené na sedmi metrech. Přestože jsme v drtivé většině všichni hasiči profesionálové, tak na nás rozsah té katastrofy emočně zapůsobil.
S jakými výzvami jste se na místě potýkali?
Největším problémem bylo sehnat auta a pohonné hmoty. Obzvlášť na začátku. V Adiyamanu jsme byli jako první zahraniční záchranný tým. Na místo jsme přijeli ani ne 18 hodin po katastrofě a museli jsme čekat na auta, abychom mohli zachraňovat. Musel jsem se spojit s mnoha lidmi, než se mi je podařilo sehnat. Pro kluky v týmu to bylo frustrující, protože chtěli rychle pomáhat, věděli jsme, že čas je proti nám.
V Turecku po 296 hodinách vyprostili muže, ženu a dítě. To však později zemřelo |
Jaká tedy byla spolupráce s tureckou stranou?
Situace nebyla vůbec jednoduchá, panoval obrovský chaos a tlak místních lidí. Bylo velmi komplikované si cokoliv zařídit, a to nejen z hlediska jazyka, ale taky protože samotné turecké bezpečnostní složky, které měly na místě zasahovat a věci řídit, byly zemětřesením postiženy a paralyzovány.
Jinak jste přijeli dostatečně vybavení?
Zásadní podmínkou licencovaných profesionálních týmů, jako je náš, je nezávislost na místních zdrojích. Takže jsme přijeli s naším vlastním záchranářským vybavením, jídlem, vodou a stany.
Zemětřesení v Turecku a Sýrii |
Některé zahraniční týmy si stěžovaly na bezpečnost na místě, co se tam dělo?
Vy máte limitované možnosti a spousta lidí má někoho v sutinách, koho chce dostat ven. Ze začátku tam není skoro nikdo a vy musíte přijít a začít rozhodovat, kde se začne hledat. Místní měli za to, že pomoc, zvlášť národní, přichází pomalu. Tenze a snaha přetahovat záchranáře z jednoho místa na druhé byla až nebezpečná. Nakonec i my jsme se museli jistit tureckou policií, protože emoce místních byly enormní. V našem městě ale nebyla situace tak vyhrocená a během týdne se relativně uklidnila. I poté, co se po dvou dnech dostaly na místo turecké záchranné složky z nezasažených provincií.
Těla v sutinách vypráví příběhy
Jak jste s místními tedy fungovali?
Všichni jsme měli stejný cíl – najít někoho živého. V průběhu mise jsme ale zjistili, jak extrémně důležité pro pozůstalé bylo se v mrtvými správně rozloučit.
Co tím myslíte?
Turci mají jinou mentalitu než my, jiné náboženství a kulturu, museli jsme se tomu přizpůsobit. Chtěli nás donutit třeba k tomu, že když v sutinách někoho najdeme, tak oni si ho vytáhnou ven sami. To však bylo bezpečnostní riziko, které jsme si museli vysvětlit. Problém byl pro ně i to, že na mrtvá těla běžně používáme plastové obaly, ale jejich tradicí je přikrýt zemřelého dekou. Takže v sutinách hledali deky.
A když jsme se pak chtěli přemístit a hledat na jiném místě, tak to brali jako zradu. Nemohli jsme běhat dokola a hledat jen živé. Když už jsme někde pátrali, museli jsme to místo dohledat až do konce. Na vyproštění těl svých příbuzných tam čekaly desítky až stovky lidí. I přesto, že naši psi ani technika nezjistili nikoho živého, tak věřili, že se jejich blízcí najdou živí.
OBRAZEM: Čeští hasiči ukončili misi v Turecku. Našli 78 obětí, zachránili tři živé |
Jaké byly v týmu pocity, když jste po několika dnech pátrání našli přeživší? (Český USAR tým vyprostil po pěti dnech od zemětřesení ze sutin dvě ženy ve věku 17 a 47 let, dalšího přeživšího jeden z psů našel, pozn. red.)
Vyplaví se vám endorfiny a adrenalin, které potřebujete. My jsme viděli smysl i ve vyprošťování těch, co tolik štěstí neměli. Ta práce nebyla nic hezkého, spousta týmů odjela, už to nechtěla dělat. Ale když jsme mohli přispět k tomu, že jsme někoho zachránili, to je pak to nejvíc.
A ty nejhorší momenty, s kterými jste se museli vyrovnat?
Za lidmi v sutinách jsou příběhy. Nalézáte těla lidí v polohách, které vypráví velmi smutné situace. Našli jsme mladou ženu s osmiměsíčním dítětem v náručí, nebo čtyřčlennou rodinu, která se v poslední chvíli objímala.
