Optimisté soudí, že i na tom nejhorším člověku je něco kladného.
A že všechno zlé je k něčemu dobré. Jakkoli život tato zbožná přání takřka denně vyvrací, v případě bývalého hejtmana Davida Ratha se to nejspíš splní.
Zdá se totiž, že poslanci dojati jeho dopisy z vězení udělají to, co měla politická třída udělat už před dvaceti lety. A sice zlidští život lidí, které soud vsadil do vazby.
Paradox vazby
Na člověka, který nebyl odsouzen, hledí právo liberálních demokracií jako na nevinného. A to i v případě, že byl přistižen se zakrváceným nožem v ruce nad mrtvolou svého nevěrného partnera. Podle zákona je nevinen i David Rath, který byl přistižen se sedmi miliony korun v dnes již legendární krabici od vína.
Řídíme-li se ale intuicí a logikou v obou svrchu popsaných případech, je stejně pravděpodobné, že podezřelí budou shledáni vinnými. Doba, kterou stráví ve vazbě, se jim odečte od zbytku trestu.
Jsou však mnohem zapeklitější případy.
Tím asi nejznámějším je uvěznění náměstkyně ministra pro místní rozvoj Věry Jourové. Tu zatkla policie v říjnu 2006 na letišti při návratu ze služební cesty. Byla to taková huráakce, kterou se chtěli strážci zákona blýsknout. Chtěli ukázat, jak si vyšlápnou na korupčníky, kterým se tehdy říkalo "šibalové".
Vysoká úřednice se dostala asi na měsíc do vazby a její pověst byla zničena stejně jako její osobní život. Po čase vyšetřování ukázalo, že proti ní neexistují žádné důkazy, naopak vinen je "utajený svědek", který ji do případu namočil. Věra Jourová po právu vysoudila na státu slušné odškodné, peníze však nemohou nikomu rozvrácený život nahradit. Případ paní Jourové nicméně potvrdil to, co věděli všichni, kdo už ve vazbě byli, ať už právem, či neprávem. Život zde je horší a méně snesitelný než v lehčích věznicích, kde jsou už lidé pravoplatně odsouzení.
Nevinný člověk se ve vazbě musí podrobit ponižujícím procedurám. Je ponechán o samotě. Jeho možnost stýkat se s blízkými lidmi je taktéž snížena na minimum. Nesmírně omezené jsou i jeho možnosti, jak si přilepšit k nuznému a nedůstojnému vězeňskému životu.
Názory na to, jak má vypadat trest "odnětí svobody", se liší. Skandinávské věznice vyhlížejí z našeho pohledu jako luxusní hotely. A thajským vězňům tak zcela jistě připadají naše kartouzy, jak vyšlo najevo, když byli v Thajsku odsouzeni dva čeští pašeráci drog.
Vazba ale není odnětí svobody. Je to předběžné opatření, aby zadržený člověk neovlivňoval svědky a nemohl utéci. Z normálního hlediska je tedy na první pohled zřejmé, že v ničem jiném než ve styku se svědky a na svobodě pohybu by neměl být člověk ve vazbě omezen. Nemluvě o tom, že by mohl a měl mít lidsky důstojné sociální zařízení.
Rath s výmluvností sobě vlastní popsal vazbu jako torturu. Citlivějšímu člověku se tak jistě může jevit, i když je vinen a má dost důvodů, aby pokorně nesl trest. Pro nevinného to musí být naprosté peklo. To, že Sněmovnou nyní kolují návrhy, které by měly vazbu napravit a dát do souladu s moderními představami o lidských právech, je dobře.
Případ má ale jednu stinnou stránku. Poslanci, kteří jsou skutečnými vládci země, si uvědomí palčivost problému, až když se do vazby dostane jeden z jejich "party". O tom, že vazba je nepřiměřeně tvrdá, se píše v médiích už od 90. let. Případ Věry Jourové bil do očí natolik, že měl zákonodárce popíchnout k práci. Jenže Věra Jourová, jakkoli vysoko postavená úřednice, nebyla jednou z kruhu vyvolených. Jednou z nadlidí.
Letargičtí nadlidé
Za ty se totiž mnozí poslanci po několika měsících strávených ve sněmovním akváriu začínají podvědomě považovat. Jistě mají dobré úmysly, jistě mnozí chtějí změnit věci k lepšímu. Zatuchlá rutina Sněmovny a kánon stranické poslušnosti jim to ale neumožní.
Až když dojde na jednoho z nich, dávají se věci do pohybu.
Bohužel se to nejspíš netýká jen vazby, ale i dalších oblastí, kde by zákony mohly poměrně jednoduše a nepříliš nákladně zlepšit život v zemi. Pokud nepřijde silný a ještě médii zesílený podnět, politici jsou letargičtí. Těch, kteří bojují za vyřešení konkrétního problému, je málo. A ještě jsou často neúspěšní.
Bylo by poněkud škodolibé přát dámám poslankyním a pánům poslancům, aby je více potkávaly průšvihy, které se stávají normálním "nenadlidem". Jenže je to asi nejjednodušší cesta, jak by se pustili do opravy nespravedlností a hloupostí. Tedy aby začali dělat práci, na kterou jsou námi voliči vyvoleni, a tedy najati.
