Okupační armáda i složky KGB a StB se v srpnu 1968 zaměřily na kontrolu médií. Obsazena byla televize i Československý rozhlas v Praze. Roli rozhlasového centra, pomyslného koordinátora a přepojovatele, tehdy převzalo plzeňské studio. Jak to, že Sovětský svaz Československý rozhlas v Plzni neobsadil?
Proč nepadl plzeňský rozhlas?
„Upřímně řečeno, to je dodnes zahaleno tajemstvím,“ vzpomínal v Rozstřelu Karel Sedláček, tehdejší plzeňský hlasatel. „Teorií je několik. Ale která je pravdivá? Podle mě to vzniklo tak trochu náhodou, když byl obsazen pražský rozhlas. My jsme vysílali dál, protože okupační vojska, která přišla do Plzně, se soustředila na jiné body: na kasárna a jiné strategické cíle.“
„Ale možné je to, že sovětský velitel Plzně tehdy jednal s československým vojenským velitelem tehdejší plzeňské divize, a to byl starý frontový bojovník, který uměl rusky a snad se nějak dohodli,“ spekuluje Sedláček.
Podle něj k tomu ale mohl přispět fakt, že okupanti zjistili, že je výhodné, když rozhlas vysílá. „My jsme totiž nevyzývali k ozbrojenému útoku na okupanty. My jsme nabádali lidi, aby se chovali slušně, aby nastolili pasivní rezistenci. Hlavním heslem bylo: zachovejte klid. Veřejnost jsme naopak uklidňovali. No a to je to, co okupanti potřebovali.“
Sovětští okupanti a kolaboranti z řad konzervativního křídla KSČ se v srpnu 1968 pokusili o vlastní rozhlasové vysílání. Vysílačka Vltava, která měla obhajovat invazi, se ale stala nepovedeným experimentem a lidé ji nepřijali. Československý rozhlas tak mohl vysílat dál, přitom nevyzýval lidi k násilnému boji proti armádám zemí Varšavské smlouvy.
V Rozstřelu Karel Sedláček podrobně popsal, jak v Plzni vysílání probíhalo. V rozhovoru zazněly i dobové ukázky. Tehdejší hlasatel vzpomínal na vypjatou dobu s nostalgií. Bylo to podle něj období, která na dlouhá léta změnila život jemu i jeho blízkým.
Mluvil i o technických detailech vysílání, o tom, jak se z Plzně spojovali s celou republikou, jak moderoval „štafetové vysílání“, během kterého plzeňští pracovníci propojovali centrální vysílání s jednotlivými regiony, aby lidé byli informovaní o situaci v Brně, Ústí nad Labem nebo v Bratislavě.
Pomohl mi paradoxně agent StB
Sedláček vydržel v plzeňském rozhlase až do prosince 1968, ale poté se rozhodl dobrovolně odejít. Odmítal vysílat zprávy, které podle něj odporovaly pravdě a nechtěl se stát součástí československé normalizační propagandy.
Karel Sedláček vzpomínal i na své tehdejší plzeňské rozhlasové kolegy, včetně ředitele Vladimíra Semráda, kolegy z řad hlasatelek a hlasatelů, režiséra Františka Juřičku, který se stal později politickým vězněm, ale i na ty, kteří sklopili hlavu či dokonce spolupracovali se Státní bezpečností. Někteří lidé se podle něj později zachovali statečně, jiní zradili své svědomí.
Nic však podle něj nebylo černobílé. „Pracoval tam tehdy jeden aktivní příslušník StB. O jeho spolupráci jsme se dověděli až po roce 1989. Nikdo to v roce 1968 o něm nevěděl.“ Byl to však právě tento agent, který Karlu Sedláčkovi vystavil potřebnou referenci na jeho rozhlasovou práci, kterou po něm žádali v sedmdesátých letech ve Svobodném slově jako podmínku pro přijetí.
„Jiní mi referenci dát odmítli, ale tento agent ji nakonec vypracoval a napsal, že jsem byl mladý, asi trochu pomýlený, ale že jsem velmi talentovaný a že mě doporučuje,“ vzpomíná s poněkud rozpačitou nostalgií Sedláček.
Vedle Havla na balkóně Melantrichu
Bývalý hlasatel v Rozstřelu vzpomínal i na tehdejší politickou reprezentaci. Kriticky hovořil například o prezidentu Ludvíku Svobodovi a vzpomněl si i na uplakaný Dubčekův projev po návratu z jednání v Moskvě, kdy tehdejší první tajemník legitimizoval sovětskou invazi do Československa.
Sedláček sám nebyl nikdy členem KSČ. I proto unikl normalizačním prověrkám a mohl i nadále působit v médiích, přestože ho po určitou dobu kvůli srpnovému rozhlasovému vysílání sledovala Státní bezpečnost. Později působil v regionálním tisku a nakonec se prosadil v Praze jako reportér Svobodného slova. Byl to on, který během listopadových demonstrací promlouval z balkónu Melantrichu a jako úvodní řečník předával slovo dalším představitelům opozice včetně Václava Havla.
„Můj život se naplnil,“ řekl bývalý hlasatel. „Musím říct, že jsem šťastný člověk. Málokdo to může o sobě říci, protože se mi splnily sny. Chtěl jsem být rozhlasovým hlasatelem a stal jsem se jím, dokonce nejmladším v republice. Potom jsem chtěl zažít u mikrofonu něco opravdu dobrodružného, což bezesporu okupační vysílání bylo.“
„Chtěl jsem být redaktorem Svobodného slova, které jsem od dětství četl, protože ho odebíral můj táta. To se také vyplnilo. Pak jsem chtěl zažít, aby padl komunismus, to se také stalo. A najednou tu byla první veliká demonstrace na Václavském náměstí a já měl možnost tam promluvit jako první, před Václavem Havlem. A když před sebou vidíte těch 200 tisíc lidí, berete to jako životní zadostiučinění,“ vzpomíná Sedláček.
„A mým posledním snem bylo stát se hlasatelem Svobodné Evropy, a i to se mi povedlo. Takže na závěr mi dovolte pronést tuhle větu, na kterou budu vždy vzpomínat: Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa. U mikrofonu Karel Sedláček,“ uzavřel bývalý hlasatel.
