V muzeu vltavské plavby v Praze na Výtoni mají pro turisty nachystaný k vyzkoušení „vorařský playstation“ nebo, chcete-li, trenažér voru. Návštěvník stojí na dřevěném soklu, který se klepe jako býk na rodeu. Drží kormidlo a na obrazovce před ním je Vltava jako v počítačové hře. Proplout mezi ostrovy a mezi oběma břehy není legrace a většina „hráčů“ ztroskotá.
Tradici českého vorařství udržuje už od roku 1871 spolek Vltavan, který má v muzeu sídlo. Letos se pustí do náročného projektu – stavby repliky říčního člunu (šífu).
Šíf se patrně žádný nedochoval, neexistuje ani jiná kopie, takže fanoušci říční plavby si budou moci prvně udělat představu, jak vypadal. Pražští plavci stavbou oslaví 100. výročí republiky, protože šífy se používaly ještě v době vzniku samostatného státu kolem roku 1918. Oslaví tak ale i čerstvý prosincový zápis pražské voroplavby na Národní seznam nehmotných statků tradiční lidové kultury České republiky.
Šífy se používaly nejen k převážení materiálu, ale i výletníků
„Šíf měřil kolem šedesáti metrů. Vozil se na něm písek, sůl, lidi nebo dobytek. Šífy se táhly z Prahy zpátky proti vodě pomocí koní po stezce do Českých Budějovic anebo dojely až do Hamburku, kde je lodníci prodali i s nákladem,“ vypráví prezident Vltavanu Jaroslav Camplík.
Šíf měl sice stěžeň, ale nepřipevňovala se na něj plachta, nýbrž právě k němu se přivazovali koně, kteří ho vlekli proti proudu. Za první republiky se šífy používaly také k výletním plavbám u Štěchovic a dobové fotografie ukazují, že se do nich vešlo až dvě stě výletníků. Lodník jim zpravidla vyprávěl za plavby různé veselé i hrůzostrašné historky.
Kromě šífu bude Vltavan stavět letos i repliku voru. To však už není takový unikát, protože podobnou kopii už stavěl loni. Část voru je dodnes k vidění v Davli u Prahy.
Obě plavidla budou kotvit na vltavském nábřeží v září. Voraři z Vltavanu je stavějí stejným postupem jako jejich dědové – bez hřebíků. Svazovali je pomocí zkroucených větví, takzvaných houžví. „Vychovali jsme i šest mladých vorařů,“ chlubí se Camplík. Řízení vorů i šífu je totiž dost náročné, což si laik uvědomí právě na zmíněném trenažéru.
Pokud si někdo myslí, že provoz vorů je záležitostí středověku, tak se mýlí. Skončil až v půlce 20. století se stavbou vltavské kaskády. V muzeu na Výtoni je dokonce k vidění fotografie posledních vorů, jak ještě proplouvají skrz rozestavěnou Orlickou přehradu. Kromě Vltavy pluly vory také po Sázavě a Malši.
Voraři na seznam UNESCO
Seznam národních nehmotných statků vznikl v roce 2009. Zapisují se do něj řemesla, lidové dovednosti nebo tradice – třeba tance a průvody. Jako první se na seznamu objevil slovácký tanec verbuňk, pak masopustní obchůzky na Hlinecku a Jízda králů. Ke dnešku má seznam 22 položek.
Vltavští voraři se však chtějí dostat také do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Usilují o to ve společné přihlášce s národními asociacemi vorařů z Německa a Rakouska. „Zápis do národního seznamu památek tradiční lidové kultury je podmínkou pro návrh na zápis vorařství do reprezentativního seznamu UNESCO. A společná přihláška s Němci a Rakušany zvyšuje naše šance,“ řekl Camplík.
Součástí dnešní vorařské tradice je kromě deseti staveb replik vorů a piety za utonulé i plavecký guláš, vorařská klobása a speciální hrnek „plaváček“. Vyplývá to z dokumentace k zápisu voroplavby na Národní seznam, kterou redakci MF DNES poskytlo ministerstvo kultury.
