Bundeswehr i armády dalších spojenců z NATO proto už léta využívají základny v USA či v Kanadě. Kromě pěti velkých vojenských újezdů patří české armádě ještě desítky dalších menších cvičišť.
Armáda se přitom nemíní vzdát ani kilometru ze svých současných výcvikových prostorů. "Poté, co jsme opustili v uplynulých letech cvičiště v Ralsku, Mladé a Dobré Vodě, chceme si zbývající území ponechat," říká šéf sekce bojové přípravy generálního štábu Josef Šíba. Armáda počítá s tím, že svá cvičiště bude pronajímat spojeneckým vojskům NATO.
Téměř na měsíc si tak nizozemská brigáda v květnu pronajala Doupovské hory, za což zaplatila asi deset milionů korun. Další miliony utratila za nákup proviantu, a navíc vojáci opravili dětské hřiště i místní silnici v Alběřicích.
V Doupovských horách už letos cvičilo několik set Francouzů.
Stejný počet Belgičanů by měl zanedlouho přijet do Boletic.
Mnozí přitom tvrdí, že armáda svou přítomností vlastně chrání přírodu před devastací. "Díky tomu, že do Boletic nemůže nikdo jiný než vojáci, zde žijí vzácné druhy motýlů. V korytech a kráterech po tancích se usadily chráněné žáby a u střelnice se zahnízdil dokonce tetřívek," tvrdí ochranář Alois Prokop z Prachatic. V Jincích se zase daří vzácnému kosatci sibiřskému.
Vojáky obce proklínají, ale také jim blahořečí
Proklínána i blahořečena je už čtyřiasedmdesát let výcviková základna dělostřelectva v brdských lesích nedaleko Prahy. Kanonýři se v obci Jince a jejím okolí usadili už ve třicátých letech nehledě na tuhý odpor a protesty obyvatel vesnic, Akademie věd a umění či turistických spolků. Ministerská rada schválila v roce 1926 projekt střelnice v Brdech a krátce nato vláda vykoupila 20 626 hektarů půdy tehdejších čtyř okresů: Hořovice, Blatná, Příbram a Rokycany.
O letitých a jen těžko smiřitelných postojích k přítomnosti dělostřelců v nejkrásnější části brdských lesů svědčí rozdílné pohledy starostky Jinců Emílie Hurichové a starosty Felbabky Pavla Humla, jenž nedávno v zoufalství přerušil střelby raketometů hrozbou, že si lehne před obrněnce.
"Od roku 1990 bojujeme o to, aby vojáci v Jincích zůstali.
Kdyby odešli, stoupne v obci nezaměstnanost. Snížila by se i koupěschopnost obyvatel, což by tvrdě pocítili drobní podnikatelé," říká Hurichová. Vojáci přispěli pěti miliony korun i na plynofikaci obce. "Bez jejich pomoci bychom to nikdy nezvládli," doplňuje starostka.
Velkorysé je podle jejího názoru i zpřístupnění vojenského sportovního areálu (včetně tělocvičny) lidem z Jinců. A konečně: bez pomoci armády by si prý obec jen těžko pořídila zdravotní středisko či mateřskou školku. "Vojáci se - alespoň v Jincích - za těch deset let hodně změnili," srovnává starostka.
"Armáda nám jen škodí, škodí a zase škodí," říká naopak starosta nedaleké Felbabky Huml.
Jako bývalý voják z povolání uznává, že vojáci se bez polního výcviku neobejdou, postrádá však ochotu Vojenského újezdu Jince vyjít vstříc obci, na jejímž okraji jsou palebná postavení dělostřelectva, při snaze o zmírnění důsledků hluku z kanonády.
Svoji nedávnou hrozbu, že pokud dělostřelci nezastaví střelby, tak si lehne před raketomet, vysvětluje starosta Huml bezohledným chováním velících důstojníků. "Od dopadajících raket vznikl v cílové ploše požár, takže se rozhodli vystřílet zbývající munici nahonem salvou, aby mohli oheň rychle uhasit a splnili i střelby. Do vesnice se ovšem opřela tak silná tlaková vlna, až z toho měly malé děti šok. Proto jsem se přes stráže protlačil ke střílejícím raketometům," líčí konflikt Huml. Až dodatečně si uvědomuje, že velmi riskoval, protože v rozčilení přiběhl k obrněnci zezadu, takže ho mohly sežehnout plameny raket. Ocenil však rozkaz přítomného generála, jenž po Humlových neústupných protestech palbu zastavil.
"Patnáct let jsme žádali, aby vojáci vysázeli mezi palebnými postaveními a obcí alespoň stromy. Celou tu dobu se ovšem zdejší vojenský újezd dohadoval s Vojenskými lesy a statky o to, komu ten pozemek vlastně patří.
Až letos si to konečně vojáci vyjasnili a volnou plochu osázeli stromky. Dalších patnáct let ovšem potrvá, než v místě něco vyroste - nedivte se proto, že máme k armádě výhrady," vysvětluje Pavel Huml.
Starosta rovněž nechápe, proč mu představitelé vojenského újezdu odmítají povolit deset metrů dlouhý výkop k obecnímu vodojemu, který je umístěn těsně za hranicí vojenského prostoru.
"Chceme k vodojemu zavést elektroinstalaci pro přesné dávkování chloru, čímž bychom získali velmi kvalitní pitnou vodu.
Armáda si ale postavila hlavu, že to prostě nejde a basta," stěžuje si na vojenskou byrokracii Huml.
Emílie Hurichová se námitkám starosty Felbabky nediví. Vše je podle ní v lidech. "Jince mají už léta štěstí na velení dělostřelecké základny. Donedávna ji řídil velmi korektní František Malenínský a stejně slušný je nyní i Jaroslav Vácha. Vztahy s Vojenským újezdem Jince, který s Vojenskými lesy a statky pozemky prostoru spravuje, však starostka odmítá komentovat.
V jedné věci se však oba starostové přece jen shodují: výcvikový prostor Jince považují za skvost přírody, který by prý rychle zchátral, pokud by byl lidem běžně přístupný. "Tak zachovalé lesy se stovkami křišťálově průzračných studánek a potůčků jsou k vidění jen málokde. A vojáci se ke zdejší přírodě chovají velmi šetrně.
Lokálně poničená jsou jen místa, kam se trefují svými kanony," pochvaluje si Hurichová.
Ochranáři, kteří chování armády v Brdech bedlivě sledují, tvrdí, že provoz vojenské techniky a výbuchy granátů svědčí paradoxně některým vzácným rostlinám - například kosatci sibiřskému, který se množí i dělením cibulek. Manévry totiž zamezují šíření plevelných trav či dřevin a podporují dělení kořenů kosatců.
"V cílových plochách a v místech, kde jezdí vojáci s kanony či tanky, je od kosatců až modro," potvrzuje Hurichová.
