Únorový převrat byl vyvrcholením sílící snahy Komunistické strany Československa (KSČ) o úplné mocenské ovládnutí státu. Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale v Národním shromáždění nezískali absolutní většinu, navíc jejich podpora ve společnosti začala stagnovat.
Proto hledali způsob, jak se vypořádat s ostatními politickými stranami při zachování dojmu ústavnosti. Začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních složkách.
Pokyny z Moskvy
Nepochybně pod vlivem rad z Moskvy tato strategie vyvrcholila v posledním únorovém týdnu roku 1948, kdy ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Po prudké debatě sice vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se mají vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl.
Vláda komunistického premiéra Klementa Gottwalda měla 26 členů. Devět mělo členskou legitimaci KSČ nebo Komunistické strany Slovenska, čtyři byli národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci.
Ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se rozhodli podat demisi, pokud Nosek neuposlechne. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Spoléhali přitom na podporu prezidenta Edvarda Beneše.
Prezident Edvard Beneš při jednání s Klementem Gottwaldem a Antonínem Zápotockým
Nebezpečná hra demokratů s ohněm
Nekomunistické strany tak rozehrály vysokou hru v situaci, kdy KSČ měla ve svých rukou nejdůležitější mocenské nástroje a navíc se mohla opřít o podporu Sovětského svazu, který považoval Československo za součást sféry svého vlivu.
Dvanáct nekomunistických ministrů podalo 20. února demisi, ale vláda nemohla být rozpuštěna, protože odcházejících ministrů byla menšina. Vnitřně nejednotná sociální demokracie zůstala ve vládě a její levicový proud nakonec stranu sloučil s KSČ.
Demise nekomunistických ministrů na záběru z amerického filmového týdeníku
Prezident Beneš se zprvu zdráhal demisi přijmout, po nátlaku komunistů to ale 25. února učinil a zároveň jmenoval nové ministry navržené KSČ. Předseda komunistů Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury.
Tragické dohry
Tragický rozměr událostí ze začátku roku 1948 ještě umocňuje záhadná smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento bezpartijní a mezi lidmi populární syn prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka byl 10. března nalezen pod okny svého bytu v Černínském paláci. Oficiální zpráva mluvila o sebevraždě, podle posledních poznatků však šlo zřejmě o vraždu.
Historici a politologové dodnes diskutují o důvodech, které vedly tehdy již vážně nemocného Beneše k přijetí demise. Podle dobových svědectví na něj Gottwald tvrdě tlačil, vyhrožoval zatýkáním a také vojenským zásahem Sovětského svazu.
Krátce po jmenování Gottwaldovy vlády Beneš opustil Pražský hrad a uchýlil se na své sídlo do Sezimova Ústí. Ještě odmítl podepsat komunisty připravenou Ústavu 9. května a začátkem června po volbách do Národního shromáždění, v nichž se poprvé hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty, rezignoval. Prezidentem se poté stal Gottwald a premiérem Antonín Zápotocký.
