Na jednu stranu je to dobře. Silná slova jim můžeme připomenout, pokud by je patový výsledek voleb sváděl k tomu, aby si vládu rozdělili. Na druhou stranu je hrůza z velké koalice patologická.
Z čeho by měli mít politici právem děs palčivější než z medvědodlaka, to je opakování opoziční smlouvy. Když ODS a ČSSD poté, co na sebe vylily jímky kalu, přistoupily na registrované partnerství, předvedly vrchol cynismu.
Život v politickém incestu na léta podlomil důvěru lidí v režim a demokratický systém, oddálil reformy a slabší straně nechutného svazku, občanským demokratům, bezmála zlomil vaz.
Ještě zvrhlejší vztah nyní nabízí Jiří Paroubek. Pod hlavičkou menšinové vlády přišel s variantou opoziční smlouvy - jenže s nereformovanými komunisty. Proti tomu je velká koalice občerstvujícím lokem demokracie.
Klasické střídání pravicových a levicových vlád, které je pro duševní zdraví občanů a tělnatost jejich tobolek nejpříznivější, u nás bude možné, až si 1) křesťanští demokraté ujasní, zda jsou levice, nebo pravice, a 2) až komunisté zaniknou, nebo se přejmenují a vzdají stalinské rétoriky.
Do té doby je případná velká koalice férovou možností. A to tím spíš, že v mnoha ohledech surový zápas programově sblížil ODS a ČSSD. Občanští demokraté si vzpomněli na sociální program. Sociální demokraté začali škrtat daně a odstraňovat papírové hráze podnikání a svobodnému životu vůbec.
Lze si představit, že po nerozhodných volbách vedení obou stran utrhne z programu nehodící se část, ty hodící se slepí k sobě a vznikne vládní linie, pod níž se dá žít. Pánové Paroubek a Topolánek by u toho však nesměli být - nutnost vytvořit velkou koalici by byla pro každého z nich porážkou.
Bylo by lepší, kdyby měly volby zřetelného vítěze. Pokud ne, neděsme se velké koalice.
