„Mění se dárky, mění se kulisy kolem něj, ale stromek zůstává,“ říká historik Petr Koura, spoluautor knihy Sto let českých Vánoc. „Je až překvapivé, jak stejné s těmi dnešními jsou stromky z dvacátých a třicátých let,“ upozorňuje.
Ty se nejpozději na začátku 20. století už všude přestaly zavěšovat od stropu špičkou dolů. Později, na konci 20. a ve 30. letech se objevují první elektrická světla. Stromky zdobí tradičně i skleněné baňky, jen jejich vzhled není stejný – třeba ve 30. a 40. letech byly v Sudetech populární červené koule s malým černým hákovým křížem. Za komunismu zase podezřele zrudly vánoční hvězdy.
Skoro sto let patří ke stromku i čokoládová kolekce. Za první republiky je vyráběla například Orionka, v éře komunismu je dětem odborářů dodávalo Revoluční odborové hnutí, tedy ROH.
Rybu jedí podle průzkumů na Štědrý večer asi dvě třetiny českých domácností. Kapři se poprvé objevují v 19. století, z měst a bohatších rodin se postupně jako postní jídlo rozšířili na venkov. Nejdříve převládala úprava namodro nebo načerno, až po druhé světové válce získal největší oblibu kapr smažený.
Hladoví vězni se řízku nedotkli
Štědrovečerní večeře se proměňuje stejně jako česká společnost. Původně to bylo postní jídlo – ryba a jednoduchý bramborový salát. Do něj se pak přidávaly rybičky, případně vejce. Jako identifikátor postupujícího konzumu se posléze podle Koury objevil salám, zvláště gothaj. Kapra zhruba od 60. let někde nahradil nepostní řízek. Ještě v 50. letech byla totiž řada základních potravin na lístky a za protektorátu se na kapra stály fronty.
Vánoční pohlednice z 20. let minulého století zobrazuje i v té době obvyklé dárky.
Zásadní odlišnosti v chápání smyslu Vánoc asi nejlépe ilustruje historka z komunistického žaláře, z tzv. „Muklovského Vatikánu“, oddělení leopoldovské věznice, kde byli z politických důvodů vězněni duchovní.
„Na Štědrý den tam kněžím na přilepšenou přinesli bachaři řízek. Ráno byli překvapeni, že ho nesnědli. Jenže oni se postili,“ popisuje Koura. To byl střet dvou úplně jiných světů – bachaři se chtěli nacpat jídlem a opít, ale pro kněze to byl duchovní svátek. „Bachaři se divili, že když jsou tito vězni celý rok o hladu, tak teď když mají řízek, nesní ho,“ dodává historik.
Fotky prozradily, jak byl muž štědrý
Za sto let se proměnily i dárky. Podle Koury to nejlépe dokládá příklad ze sousedního Německa. „V Berlíně byla před časem vánoční výstava. Při rekonstrukci bytu někdo objevil štos fotografií jednoho páru od počátku století do roku 1945,“ popisuje Koura.
Názorně se tam promítají dějiny, na fotkách je jasně poznat, kdy byla krize, kdy válka; když nebylo čím topit, má rodina doma oblečené kabáty, chyběly nejdříve svíčky na stromečku, posléze i stromeček. Ze snímků je poznat, jak se měnilo množství dárků pod stromečkem a jejich cena – vzadu na každé fotce je napsáno, co muž daroval manželce a kolik to stálo.
„Němci z toho udělali výstavu, která objela celý svět,“ uvádí spoluautorka knihy Pavlína Kourová.
Hodina bagrování na Štědrý den
Za 1. republiky nosil Ježíšek dřevěné a plechové hračky, třeba houpací koně a vláčky, brusle nebo sáňky a cínové vojáčky. Oblíbeným protektorátním dárkem byly knihy, zejména českých autorů. Po druhé světové válce se situace zlepšila, pod stromeček se vrátily hračky, od šedesátých let stále častěji plastové. Hitem se stala autíčka na setrvačník, posléze na dálkové ovládání. Stále oblíbenější byly stolní hry. A Husákovy děti dostávaly kola, lyže, autodráhy nebo tuzexové lego.
V 90. letech už konzum kraloval naplno. A s tím přišly starosti s řešením otázky, co dát tomu, kdo všechno má? Do módy přišly zážitky, zvláště ty od speciálních agentur. „Nad některými takovými dárky by naši předkové asi dost kroutili hlavou – třeba nad hodinou bagrování nebo nad dnem v zoo v roli ošetřovatele,“ dodává Koura.
Poslední změnou byl příchod televize. Před obrazovkou nyní Češi rozhodně tráví více času než v kostele na půlnoční. Štědrovečerní pohádka se ujala v roce 1993. Předtím se lidé mohli dívat na adaptace klasických děl nebo na rodinné filmy. „Pokud už byla pohádka, tak filmová, která předtím objela kina – v 80. letech třeba S čerty nejsou žerty, nebo O princezně Jasněnce a létajícím ševci,“ uzavírá Kourová.
Připomeňte si, jaké dárky nosil Ježíšek i děda Mráz v minulém století:
