Většina lidí se přiklonila k verzi povstanuvších: svoboda veřejnoprávní televize je ohrožena. Sám Hodač s nově jmenovanou ředitelkou zpravodajství Janou Bobošíkovou jejich vítězství napomohl. Jeho naprosto neobjektivní zpravodajství muselo přesvědčit i toho, kdo věří, že podřízení mají za všech okolností poslouchat nadřízené.
Bitva o televizi neskončila mírem, ale příměřím. ODS sice byla na hlavu poražena, ale v parlamentu prosadila změny televizního zákona, které potvrzují moc politiků nad vysíláním.
Redaktoři zvítězili, ale stali se pohyblivými terči. Přijali roli politických hráčů, jejich novinářská slušnost může být dnes a denně zpochybněna. Politici ODS toho využívají a pálí po živých cílech ze všech pozic. Balvín nebyl zvolen jako skutečný ředitel, ale jako nějaký pozorovatel OSN, který má dohlížet nad křehkým příměřím. Jenže on vytáhl do boje.
Pochopil, že jeho šance stát se z dočasného trvalým jsou velké, pokud si povede dobře. Redaktoři se zvedli od stolů a projevily se v nich znovu násilnické sklony. Kdo jednou poznal rozkoš zápasu, už nikdy se své závislosti nezbaví.
Válka v televizi doutná. Lze téměř s jistotou předpokládat, že to bude vleklá válka. Na rozhodující bitvu nemá žádná z armád dost odvahy ani sil. Ustoupit však také nechce.
