Desetiletí jsme ubezpečováni, že kraje jsou tím pravým receptem na přiblížení správy věcí veřejných k rukám občanů. Silnice, školy, zdravotní střediska, divadla už nebudou hlídat úředníci z Prahy, ale místní lidé, zvolení v regionálních volbách.
Zatím se krajští vládci zabývají ponejvíce sami sebou, ostatní plány vesměs končí v šuplících. I pronájem školní tělocvičny (kraj je již majitelem!) jim musí povolit páni z Prahy.
Hejtmanství jinak nemohou. Stát s nimi jedná jako s dítětem. Až budou příslušné zákony, bude jinak, lépe, samo-správněji, slibují politici v Praze. Otázka, zda kraje budou medvědy anebo životaschopnými útvary, je tedy stále bez odpovědi.
Pokud by bylo podle vlády, navlékla by kraje do kůže brtníka. Lpí po socialisticku na velkém přerozdělování, kraje mají samosprávně rozhodovat o pouhé šestině svých příjmů, ostatní podle befélu státu.
Co s takovou ochotnickou samosprávou? Ať si člověk-volič zvolí tu či onu stranu, ať bude hejtman takový či makový, vyjde to prakticky nastejno. Motivace místních parlamentů, být schopný, úspěšný, je tatam. Snaha hýčkat si podnikatele bude zbytečná. Zůstane jen nová byrokracie.
Vyslovené i nevyslovené obavy centra ze silných krajů jsou známé. Co by si počaly stovky pražských úředníků! I nějaké to ministerstvo by se muselo rušit! Cech hejtmanů by si příliš vyskakoval! Kraje rozparcelují zemi na dílečky!
A co když jeden bude vzkvétat a druhý skomírat! Námitka ke všem obavám je jediná: Pak jsme ty kraje neměli dělat. Bruselu jsme mohli předvádět jiné kousky, peníze věnovat na chudé, o blahodárnosti samosprávy a subsidiarity psát učené referáty.
A lidé, kteří rozumně a logicky chtějí rozhodovat o životě ve svém regionu? Mohlo by se jim namluvit, že v našich poměrech by kraje znamenaly jen úředníky navíc. Byla by to lež?
