Soudce Ústavního soudu ČR Tomáš Lichovník v diskusním pořadu Rozstřel.

Soudce Ústavního soudu ČR Tomáš Lichovník v diskusním pořadu Rozstřel. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

V justici se nemají personální změny přeceňovat, myslí si ústavní soudce

  • 2
Česká justice má před sebou rok zásadních personálních změn. Nově se totiž bude obsazovat několik nejvyšších soudcovských funkcí. Nejspíš se uvolní i pozice předsedy Nejvyššího soudu. Ústavní soudce Tomáš Lichovník říká, že debata musí být věcná a personální změny v justici by nepřeceňoval.

Pozice předsedy Nejvyššího soudu se uvolní, pokud se stávající předseda Pavel Šámal stane soudcem Ústavního soudu, kde 15. soudce chybí už rok. Šámala navrhl prezident Miloš Zeman a senátoři ho v tajné volbě schválili.

Na podzim končí mandát druhému nejvyššímu soudci v zemi v rámci obecné soustavy, místopředsedovi Nejvyššího soudu Romanu Fialovi. Letos se vymění i předsedové pěti krajských soudů z osmi a vedení Soudcovské unie ČR.

Zejména v souvislosti s významem funkce předsedy Nejvyššího soudu už týdny budí v odborných kruzích značné emoce, kdo by Pavla Šámala po jeho případném odchodu nahradil.

Spekuluje se i útočí, někdy jen skrze média. „Soudci by ale měli vést každou debatu věcně, přesně tak, jak to dělají, když soudí – mají nějaká fakta a na základě nich rozhodují. Dohady a spekulace do jejich rozhodování nepatří. A stejně by se měli vyjadřovat k obsazování justičních funkcí,“ říká soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník.

Mluví se o tom, že výměna tolika vysokých soudních funkcionářů určí další směřování české justice. Jak by ji to podle vás mohlo ovlivnit?
V justici by se neměly personální změny přeceňovat. Žádné změny se v justici zpravidla nedějí příliš rychle, protože je to velmi konzervativní organismus a víc než cokoli jiného si žije vlastním životem – v dobrém i ve zlém. Okamžité změny ani vysokých funkcionářů nemají bezprostřední dopad. A to je dobře. Funkcionář, ať už je to předseda okresního, nebo Nejvyššího soudu, nemá žádný vliv na rozhodování kteréhokoli soudce. Takže vliv a změny soudních funkcionářů nemají významný dopad do fungování justice, co se týče rozhodovací praxe v konkrétních věcech. Ale samozřejmě mohou mít výrazný vliv na to, jak soud funguje, tedy v jakém prostředí, atmosféře a podmínkách soudci a další zaměstnanci pracují.

Jaké problémy v chodu soudů, které předseda může bezprostředně ovlivnit, jsou nejčastější?
Jedním je například velká nejistota po odchodu některého soudce například do důchodu ohledně toho, kdy bude nahrazen. Často trvá měsíce, než je jmenován soudce nový. Předseda soudu to snad může urychlit jen vytrvalým tlakem na ministerstvo spravedlnosti, které předkládá návrhy na jmenování soudců prezidentovi. Dlouhou prodlevu odnášejí účastníci řízení, jejich případy zpravidla leží a čekají na nového soudce. Pokud to trvá dlouho, spisy se přerozdělí mezi ostatní, ale tím se zařadí mezi masu dalších věcí, které soudce řeší. To je základní problém personálního obsazovaní a nejde jen o soudce, ale i o asistenty soudců. Podle zákona má mít jeden soudce jednoho asistenta. Praxe na okresech a na krajích je taková, že jeden asistent připadá na tři až čtyři soudce. To je absurdní. Asistenti by mohli justici nesmírně pomoci a urychlit řízení. Soudce je zavalen spoustou administrativy, s níž by mu asistenti pomohli, aby se mohl soustředit jen na souzení.

Senátoři odhlasovali návrh prezidenta jmenovat Pavla Šámala soudcem Ústavního soudu. Jak profesora Šámala jako budoucího soudce Ústavního soudu hodnotí justice a vy osobně?
Nemohu hovořit obecně za justici, ale podle toho, co vím od kolegů a co mohu říct za sebe, profesor Šámal je vnímán jako nesporná autorita a špičkový odborník na trestní právo. U něj se snoubí jednak praxe soudcovská, jednak akademická. Je velmi dobré, když je Ústavní soud namíchán ze soudců z praxe a z akademiků. A profesor Šámal to v sobě spojuje.

Proč je u Ústavního soudu pestrost právnických profesí tak důležitá?
Vzhledem k tomu, že zásadní je u Ústavního soudu rozhodování o případném zrušení některých zákonů a vedle toho rozhodování o ústavních stížnostech, což je poslední instance aspoň na našem území, je důležité, aby byl tento soud složen jak z akademiků, kteří mají špičkové odborné znalosti, tak z praktiků, ať již soudců, advokátů, nebo státních zástupců. Ti zase přinášejí praktický pohled na to, jak zákony fungují v praxi. Nebylo by dobře, kdyby Ústavní soud tvořili samí soudci, samí advokáti či samí akademici, byl by to moc úzký pohled. Složení musí být pestré, stejně jako je pestrý i život.

Kauzy Rath či Dalík ukazují, že jsou soudy pečlivé, řekl v Rozstřelu soudce

Na justiční podporu profesora Šámala jsem se ptala proto, že v médiích se v souvislosti s letos uvolněnými vysokými pozicemi vynořily i ostré názory, kdo by se kam měl, či naopak neměl dostat. Třeba bývalá předsedkyně NS Iva Brožová napsala, že Ústavní soud nesmí být „odkladištěm vysloužilých soudních funkcionářů“. Mínila Šámala, ale jmenovala i vás a dalšího soudce Ústavního soudu Jaromíra Jirsu. Oba jste kdysi byli funkcionáři. Cítíte se jako vysloužilý funkcionář?
Překvapilo mě i trochu pobavilo, že jsme s kolegou Jirsou byli označeni za vysloužilé funkcionáře, protože já jsem byl jmenován soudcem Ústavního soudu v 50 letech a kolega Jirsa tuším v 48. To není věk vysloužilých funkcionářů. Navíc jsme oba přišli na Ústavní soud z pozice místopředsedů krajských soudů, což si nemyslím, že bylo hlavní motivací pro jmenování.

Ale byli jste oba i prezidenty Soudcovské unie, a to je výrazná funkce. Pomohla vám na Ústavní soud?
Jsem přesvědčen, že kdybych nebyl prezidentem Soudcovské unie, nebyl bych ani jmenován soudcem Ústavního soudu. Přece jen ať už já, nebo kolega Jirsa jsme byli díky této funkci veřejně známí, museli jsme často nahlas a veřejně říkat své názory, bylo o nás známo něco víc než o většině soudců. Dnes jsem jedním z 15 soudců Ústavního soudu, po funkci se mi nestýská a za vysloužilého funkcionáře se nepovažuji.

Brožová v souvislosti s tím, že na Ústavním soudu již jsou tři bývalí soudní funkcionáři, napsala, že „nesmíme zapomínat, že Ústavní soud je svou agendou (například rušení zákonů) politický soud, nicméně metoda jeho rozhodování musí být nezávislá a nestranná“. Co si o tom myslet? Je důvod o rozhodování soudců-funkcionářů pochybovat?
Toto zpochybnění nestrannosti a nezávislosti soudních funkcionářů jako soudců mě velmi mrzí. Soudní funkcionáři jsou na prvním místě soudci a teprve pak funkcionáři. Nemělo by se předjímat, že jsou o něco méně nezávislí nebo o něco méně nestranní. Připouštět si takovou myšlenku je velmi nebezpečné. Ostatně paní bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu by tu pak zpochybňovala i vlastní rozhodnutí, která učinila jako soudkyně a současně jako předsedkyně. Byla snad jako předsedkyně méně nezávislá nebo méně nestranná? Zaskočilo mě to a překvapilo, protože se vždy můžeme bavit o konkrétních osobách, problémech a indiciích, ale není možné obecně zpochybnit celou skupinu soudců.

Novým předsedou Nejvyššího soudu by mohl být Fremr, řekla Benešová

Ona nekritizuje jen funkcionáře na Ústavním soudu, vymezuje se i proti tomu, aby se předsedou Nejvyššího soudu stal jeho nynější místopředseda Roman Fiala. Argumenty neuvádí, jen ho bez vysvětlení nazývá milovníkem moci.
Myslím si, že v jejím článku šlo možná víc právě o obsazení místa předsedy Nejvyššího soudu než o to, kdo bude novým ústavním soudcem. Když ale má někdo k někomu výhrady, měl by je konkrétně říct. Pokud Romana Fialu označí za milovníka moci, má také říct, z čeho to odvozuje. A pokud jen z jeho kandidatury do čela Soudcovské unie, tak tehdy jen reagoval na výzvu řady kolegů včetně mne.

Ve hře o případného nástupce předsedy Nejvyššího soudu jsou dvě jména. Mluví se právě o Romanu Fialovi, ale i o soudci Robertu Fremrovi, který působí u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Prozradíte, koho z nich byste podpořil vy?
Doktora Fialu znám opravdu dobře a léta. Z mého pohledu je velmi dobrým kandidátem na předsedu. Doktora Fremra znám pouze profesně a myslím, že kvality pro to, aby byl předsedou Nejvyššího soudu, nepochybně má. Můj osobní názor je ale takový, že by se mi líbil jako kolega na Ústavním soudu. Vzhledem k praxi u mezinárodního soudu, kterou má za sebou, by tam totiž byl nesmírným obohacením. Měl jsem zkušenosti s doktorkou Ivanou Janů, která rovněž byla soudkyní Ústavního soudu a působila i u Mezinárodního soudu pro bývalou Jugoslávii. Zkušenosti z mezinárodního prostředí a pohled z odstupu jsou cenným přínosem všude, ale u Ústavního soudu, který je u nás poslední instancí, zvlášť.

Ještě obecně k výběru soudců do funkce. Vynikající soudce nemusí být dobrý manažer. Je tedy v naší praxi správné, že i když se v justici funkcionář osvědčí a „jeho“ soud má dobré výsledky, nemůže funkci po skončení mandátu opakovat?
Je to obtížné, protože u špatného funkcionáře je jeden rok dlouhá doba, u dobrého je sedm let velmi málo. Ale kromě zákona o soudech a soudcích je pro výběr a jmenování soudních funkcionářů výchozí nález Ústavního soudu, protože situace, kdy má rozhodující slovo ministerstvo spravedlnosti, potažmo prezident, skrývá nebezpečí personální korupce při opětovném jmenování do funkce. Nicméně se domnívám, že nález Ústavního soudu vyzýval k tomu, aby se změnila praxe při jmenování a nepřipravovali jsme se o řadu kvalitních soudních funkcionářů, kteří nemohou pokračovat, ačkoli by si to přáli oni sami i všichni jejich kolegové. Jsou totiž i soudy, kde se dlouhodobě nedaří vybrat nového předsedu, protože se nikdo nepřihlásil.

V čem by změna výběru a jmenování soudců do funkce měla spočívat?
Ústavní soud v odůvodněních svých verdiktů opakovaně vyzýval k tomu, aby zde byl vytvořen nějaký vrcholný orgán justice, ať už ho nazveme Nejvyšší radou soudnictví, nebo jakkoli jinak. Takový orgán nemáme, celé jmenování soudních funkcionářů je v rukou moci výkonné, a proto je nebezpečné, aby někdo opakoval svou funkci. Kdyby se ale dala větší návrhová pravomoc soudcům a konečné jmenování by pak bylo na prezidentovi, bylo by možné uvažovat i o opakování mandátu soudního funkcionáře.

Soudce Tomáš Lichovník byl v hostem Rozstřelu (24. dubna 2017):


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video