Obce, které byly nuceny se stát takzvaným "opatrovníkem" nezvěstné osoby, si na zastupování u soudu sjednávaly právní služby u advokátních kanceláří a platily za ně z obecních rozpočtů částky, které se leckdy počítaly na desítky i stovky tisíc korun.
"Není možné pověřovat obec funkcí opatrovníka proti její vůli," řekl soudce Ústavního soudu Antonín Procházka. Obcím tuto povinnost do průlomového verdiktu Ústavního soudu nařizovaly některé obecné soudy, které nedokázaly účastníka soudního sporu nalézt.
"Obce na to doplácely, narůstala jejich právní agenda, často totiž šlo o lidi, kteří sami často měnili svá bydliště a tak se vyhýbali soudním jednáním," řekl advokát František Vokůrka. Ten podával ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu v Praze, který opatrovnictví nařídil městské části Praha 6. Jen v této městské části se za poslední tři roky nasbíralo asi dvě stě případů v nichž radnice musela zařídit náhradní zastupování.
Podle názoru Ústavního soudu musí obecné soudy napříště důsledněji vyhledávat účastníky soudních sporů a teprve když by se jim to nedařilo, tak ustanovit opatrovníka. Tím může být například vyšší soudní úředník, nebo soudní čekatel. "Takto postupujeme už nyní a žádný problém to nedělá," řekla místopředsedkyně obvodního soudu v Praze 6 Zuzana Barochová.
Ústavní soud dal navíc najevo, že se mu nelíbí současná právní úprava, a že by bylo vhodné ji dopřesnit, aby se napříště předešlo podobným sporům. "Je to natolik závažná otázka, že by si zasloužila legislativní řešení," řekl Procházka.
