Investice do školství je investicí dlouhodobou, leč pro zemi tou nejvýhodnější, jak ukazují mnohé statistiky. Od revoluce uteklo 13 let – dost na to, aby se tato investice začala projevovat, a to nejen na vysokých školách, v mezinárodních projektech či ve vědeckém výzkumu, ale předně v sociální oblasti: v rodině, v občanských projevech, v míře kriminality…
Dosavadní odborářské akce byly spíše symbolické, ne-li ubohé, a postavení učitele ve společnosti udělaly medvědí službu. Učitel (stejně jako lékař) je rukojmím společnosti – on má přeci poslání! A jak by k tomu přišlo nebohé dítě (či nebohý pacient)! Další determinantou je fakt, že přefeminizované školství včetně nezanedbatelného procenta důchodců a učitelů bez odpovídajícího vzdělání nepředstavuje žádnou radikální složku společnosti, která se bude hrdě a koncepčně bít za svá práva. Nejsou ani těmi, kteří do své rodiny přinášejí podstatnou část rodinného příjmu.
V důsledku povodní bylo odsunuto "spuštění" 16-titřídní platové stupnice. Učitelské platy stouply v minulém roce o zhruba 10%. ( V průzkumu OECD jsme skončili v přepočtu učitelkého platu na HDP na hlavu z evropských zemí nejhůře – spolu s Maďarskem. Maďarská vláda na to reagovala zvýšením tarifu učitelských platů o 50 %.) Tento desiprocentní nárůst však doprovázel pokles průměrného osobního ohodnocení o 3% (nebo například snížení prostředků na učebnice, školní pomůcky, apod.)
Od ledna by se učitelé ZŠ měli setkat s navýšením svých platů o 1570 až 2890 korun – jak tvrdí novinové titulky. Zahrneme-li do těchto výpočtů zamýšlené odebrání polovin 13. a 14. platu a předpokládané snížení průměrné výše osobního ohodnocení (bylo tomu tak v předchozích letech vždy), dostaneme se k reálnému navýšení v částce kolem 400 Kč měsíčně.
Průměrný republikový plat: zhruba 14 tisíc korun - kolem této výše se pohybují učitelé základních škol. Plat ve státní správě je ovšem výrazně vyšší. (Ministři Buzková a Škromach: "Učitelé by měli být spokojeni, vždyť některý úředník si i pohorší". Přitom ve stejné době prochází překvapivě hladce a úspěšně návrh, jehož předmětem je navýšení platů policistů, celníků a vězeňské správy o celou třetinu, čímž dosáhnou v průměru dvojnásobného učitelského platu.)
Připomenu nyní současné novinové titulky: "Učitelé mohou slavit, Razantní zvýšení platů, Učitelé stále nejsou spokojeni". Marně si lámu hlavu otázkou, zda takovéto zlehčující a zavádějící výroky jsou důsledkem neznalosti věci, či se do nich promítá negativní postoj novinářů, kteří – v naprosté většině – nemají na svá žákovská léta v socialistickém školství nejlepší vzpomínky.
Mluvíme-li o efektivitě českého školství, nestačí do něj pouze nalévat peníze. Náš stát bohatý není, a je proto nutné hledat i jiné prostředky. Jedním z nich musí být i reakce na přebujelé množství státních zaměstnanců a stále klesajícím počet žáků zapisujících se do prvního ročníku. Snížení počtu učitelů je zcela nutné (ovšem při zachování současného počtu škol těžko proveditelné), i když přinese zvýšení počtu žáků ve třídě. Třicet dětí totiž vychová a vzdělá odborník a osobnost daleko lépe, než učitel, který se minul povoláním, či nevzdělanec, který tvrdí, že "jó, matiku bych snad moh´ taky učit" a ředitel jej před těch dvacet dětí postaví, vždyť někdo tam být musí.
Ve Slovinsku stávkovali učitelé. Vláda se rozhodla, že se nenechá vydírat a poslala před tabule armádu. Za měsíc se začali bouřit rodiče a učitelé se nakonec naplnění svých požadavků dočkali. Proč to zmiňuji? Hanba národu, jehož děti je snadné učit – dal by se parafrázovat známý výrok. Opravdu nám na výchově a vzdělávání našich dětí tak málo záleží, že se smíříme s tím, že naše děti může učit kdokoli? Že si budeme plést odbornou výchovu, didaktiku výuky a moderní zásady pedagogického procesu s hlídáním dětí?
Jestliže ne, měli bychom i jako rodiče učitelské požadavky pochopit a podpořit.
