Nutno úvodem zmínit, že Francouzi patřili v Evropě mezi vůbec největší odpůrce přijetí postkomunistických zemí do EU a byli zklamáni z toho, že se jich na názor tehdy nikdo neptal. I proto své znepokojení promítli s ročním zpožděním do hlasování o evropské ústavě.
Předseda Evropského parlamentu Josep Borrell řekl při návštěvě Francie před referendem, že si dobře uvědomuje existenci několika různých ne evropské ústavě a francouzští i evropští politici by se měli nad nimi vážně zamyslet. Kdo a proč tedy řekl ve Francii ne?
Ne Chirakovi
Ti francouzští voliči, kteří hlasem proti ústavě doufali, že dostanou z Elysejského paláce nepopulárního prezidenta Chiraka, pro kterého museli před třemi lety takřka povinně hlasovat proti extremistovi Le Penovi, budou patrně zklamáni. Dosáhli jen demise premiéra Jean-Pierra Raffarina a pravděpodobně i toho, že Jacques Chirac již nebude kandidovat za dva roky v prezidentských volbách a uvolní místo oblíbenějšímu Nicolasi Sarkozymu.
Co však tito voliči očekávají, že se nyní stane s evropskou ústavní smlouvou? Většina z nich pokládá tento dokument za zbytečný a přeje si nejprve urovnat vnitrofrancouzské politické a hospodářské poměry, snížit nezaměstnanost a nastartovat hospodářský růst – a až poté se případně starat o Evropu.
Ne ztrátě francouzské suverenity
Tradiční voliči Le Penovy Národní fronty a dalších ultrapravicových politických formací zaujímají k Evropské unii dlouhodobě nepřátelský postoj. Volební systém sice výrazně eliminuje jejich vliv na centrální úrovni, ale spolu s různými jinými tzv. suverenistickými a tradicionalistickými stranami (např. de Villierovým Hnutím za Francii nebo bizardní politickou stranou Lov-rybolov-příroda-tradice) si stále drží podporu kolem 15% voličů.
Příznivci extrémní pravice v nedělním referendu nehlasovali proti evropské ústavě, ale proti Evropské unii samotné a proti politice parlamentních stran, které obviňují ze zrady francouzských zájmů ve prospěch EU.
Ne ultraliberální Evropě
Hlasování o evropské ústavní smlouvě znamenalo mohutný impuls pro mobilizaci a novou ideovou profilaci francouzské levice. Tato část politického spektra byla nejaktivnějším elementem ve veřejném prostoru v době před referendem, pořádala nejmasovější mítinky a byla nejvíce slyšet.
Oblíbený požadavek francouzských socialistů na sociální Evropu („Europe sociale“) se dostal do středu celé debaty posledních týdnů. Jedna část levice tvrdila, že ústava není dost sociální, druhá část namítala, že nikterak neohrožuje francouzský sociální stát. Právě to, že umírněná levice hájila ústavu defenzivně, týmiž argumenty jako gaullistická pravice a že nenacházela dostatek přesvědčivých levicových argumentů, nakonec zlomilo ústavě vaz.
Voliči, kteří hlasovali proti ústavě z levicových pozic, říkají, že chtějí jen takovou evropskou ústavu, která by pevně zakotvovala tzv. evropský sociální model a prohlubovala tímto směrem evropskou integraci. Současně dodávají, že pokud se to nebude líbit liberálním evropským zemím (zvláště mají na mysli nové středoevropské členské země, které se k francouzskému zděšení předhánějí ve snižování daní), mohou tyto z EU vystoupit.
Nové evropské dilema?
Naopak Nizozemí, které ústavu zamítlo ve středu, patří mezi nejliberálnější země bývalé evropské Patnáctky. Důvody nesouhlasu Nizozemců tak nikterak nekorespondují s těmi, které o tři dny dříve vyjádřili v referendu francouzští voliči. Mezi požadavky a očekáváními občanů v různých zemích EU se začíná rozevírat povážlivá propast a stává se z ní pro budoucnost EU důležitější hranice než ta mezi novými a starými členskými zeměmi.
Případný příští dokument obdobný dnešní ústavě se bude muset s tímto dilematem, které rozděluje především evropské veřejné mínění, lépe vyrovnat. Je však otázkou, zda k tomu politici dostanou ještě jednu šanci.
 Francouzský prezident Jacques Chirac a jeho manželka Bernadette hlasují v referendu o přijetí ústavy EU. (29. května 2005) |
