Když se před 20 lety Karel rozhodl pro změnu pohlaví, viděl to jako svoji jedinou možnost. Že se cítí být klukem si uvědomil už ve svých deseti letech. „Postupně jsem si o tom zjišťoval informace, ale jsem nesmělý introvert. Neuměl jsem si představit, že bych někam zašel, zaklepal na dveře a řekl, že mám tento problém,“ popsal. K tomu sebral sílu až ve chvíli, kdy mu paradoxně bylo nejhůř.
Ve třetím semestru vysokoškolského studia matematiky si uvědomil, že mu studijní obor nevyhovuje. Zároveň se to však bál říct rodičům. „Jediné řešení, které mě napadlo, byl pokus o sebevraždu. Což jsem zrealizoval a dostal jsem se do psychiatrické léčebny,“ popsal. V té potkal psycholožku, které se svěřil. Tranzici dokončil o několik let později.
Lidí procházejících změnou pohlaví přitom meziročně přibývá. Zatímco v roce 2012 o přeměnu pohlaví požádalo 13 lidí, v roce 2018 jich bylo 125. Většinou se jedná o přeměnu ze ženy na muže. „Nárůst lze obecně přikládat například vyšší informovanosti občanů – internetu a rozvoji sociálních sítí,“ komentovala mluvčí ministerstva zdravotnictví Gabriela Štěpanyová.
| 2012 | 13 |
|---|---|
| 2013 | 47 |
| 2014 | 112 |
| 2015 | 88 |
| 2016 | 108 |
| 2017 | 117 |
| 2018 | 125 |
S tím souhlasí i předseda Sexuologické společnosti České lékařské společnosti Jaroslav Zvěřina. „Výskyt v praxi je daný tím, že se o tom teď víc mluví, má to velkou publicitu a to myslím, že je hlavní důvod,“ uvedl.
Šikanu kvůli své genderové identitě zažily více než dvě třetiny (72 procent) respondentů. Čtvrtina (25,1) dotazovaných měla negativní zkušenost s odborníky v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři a lékařky, psychologové, sexuologové či kněží. „Ve 24 procentech to byla diskriminace, šikana nebo ponižující chování ve škole a ve 21 procentech od blízkých či známých osob. V osmi procentech bylo uváděno toto chování od neznámých lidí například na ulici, na WC, v obchodech, barech a tak dále,“ uvádí zpráva.
Nejtěžší je coming out
Podle psychoterapeuta z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje a člena sdružení Proud Jiřího Procházky to způsobuje postoj společnosti. „Lidé, kteří se genderově odlišují, třeba anatomicky, ty normativní představy narušují a znejišťují okolí. Naše společnost je obecně maximálně tak tolerující k odlišnosti, ale kvůli nedostatečné zkušenosti nejsme na úrovni skutečného respektu,“ vysvětlil.
Karel P., který je členem Trans*Parent a který výzkum zpracoval, považuje za nejtěžší samotný coming out. Když se jeho rodiče dozvěděli, že se necítí jako žena, nepřijali to dobře. „Mamka říkala, abych se vrátil do Opavy do blázince, že tam mě z toho vyléčí,“ vzpomíná. Na druhé straně to však chápe. „Narodí se jim chlapeček nebo holčička, žijí v tom domnění dvacet nebo třicet let a teď to mají najednou v hlavě nějak přetransformovat. A současně mají spoustu obav - jak to vezmou lidi, strach o toho člověka,“ domnívá se.
Jako muže ho rodiče přijali až po deseti letech. „Měli největší strach, jak na to bude reagovat okolí. Nakonec zjistili, že to mě přijímá v pohodě. Ve větším klidu, než oni,“ nastínil.
Podle výzkumu reagují právě rodiče na svěření translidí nejhůř - především otcové (pozitivně reagovalo jen 28 procent). Nejlépe informaci přijímají přátelé (73 procent), potom také partneři – pozitivně reagovali v 61,8 procentech případů.
Občanka s M a nové rodné číslo
Člověk, který se rozhodne změnou pohlaví projít, musí nejdříve přesvědčit lékaře. „Máme i falešné diagnózy, že teprve po roce po dvou kontaktu s tím člověkem nakonec dospějeme k tomu, že on vlastně nechce změnu pohlaví, že má úplně jiný sexuální zájem,“ vysvětlil Zvěřina. Musí také projít ročním „real life“ testem, kdy je člověk v roli druhého pohlaví. Samotná přeměna pohlaví pak trvá rozdílně dlouho.
Sexuologická péče je podle Procházky dobře dostupná, pokulhává podle něj však ta psychologická a psychoterapeutická. „Dostatečně citlivý nemusí být ani přístup v rámci medicínské pomoci,“ uvedl. Když se člověk rozhodne, že cyklus absolvuje, nejdřív bere hormony. Pak předstoupí před komisi, která mu schválí chirurgické výkony směřující ke změně pohlaví.
Karel začal s přeměnou okolo dvacítky. „Měl jsem to v tomto případě jednoduché, protože jsem působil dost klukovsky i předtím,“ vysvětlil. Na operaci šel o dva roky později. „Když mi bylo 23, tak jsem měl občanku s tím M a s novým rodným číslem,“ zakončil.
V průběhu změny pohlaví se podle výzkumu necelá třetina lidí (29,1 procent) nejvíce obávala reakcí okolí. Druhá nejčastější obava (23,5 procent) panovala v souvislosti s operacemi v rámci přeměny pohlaví – strach z bolesti, z možných komplikací, zda a jak se povedou.
Podle Karla i Procházky se vztah společnosti k translidem otáčí k větší toleranci. „Samozřejmě nastal jistý průlom v rámci toho, že se o tom začalo hodně mluvit, ale upřímně řečeno ty debaty jsou hodně podobné v tom smyslu, že spousta lidí to bere za duševní poruchu nebo za něco, co by se mělo léčit,“ vysvětlil Karel. Podle Procházky je pak problém i v tom, že existuje normativní přístup určující, jak by měl „správný“ muž či žena vypadat a chovat se.
