Tomáš Kotrouš, student
Tomáš Kotrouš se o střelci dozvěděl stejně jako spolužák Tomáš Hercík. Seděli spolu ve třídě, sledovali prezentaci, když dalšímu studentovi těsně před třetí hodinou odpoledne přišla zpráva, že ve čtvrtém patře je střelec.
Hercík tam hned vyběhl, aby se pokusil ve čtvrtém patře co nejvíc lidí varovat. Kotrouš běžel za ním, ve třetím patře na něj volal, aby nebláznil a vrátil se zpátky. Hercík byl však příliš daleko a nereagoval. „V tu chvíli jsem uslyšel střelbu z pistole,“ popisuje Kotrouš.
Krčil jsem se, aby mě netrefil skrz okno, popisuje. Na fakultě zachraňoval životy |
Ze schodů viděl, že do budovy vstoupila policie. Kromě něj na schodech stála spousta dalších lidí. „Bál jsem se, aby střelec nepřišel a nezačal střílet lidi na schodech, a taky jsem viděl, že těmi všemi lidmi na schodech se musí prodrat policie,“ podotýká hnědovlasý mladík. „Nevím... asi racionálně jsem si vyhodnotil, že bych na těch schodech neměl být,“ přemítá Kotrouš.
Vzpomínky ze sebe chrlí, jak jej zrovna napadají. V posledním měsíci se snažil k události příliš nevracet a teď si je potřebuje v hlavě utřídit. Několikrát zopakuje, že v tu chvíli fungoval na „autopilota“. Nepanikařil, byl klidný.
S vrahem se potkával
Ze schodů se běžel zabarikádovat do učebny ve druhém patře, kde měl předtím hodinu historiografie. Ještě než se tam s ostatními zavřel, napadlo ho, že by měl varovat i ostatní v sousedních třídách na patře. „Bál jsem se, aby mi nezavřeli před nosem a já pak nezůstal sám na chodbě a střelec ke mně nepřišel. To byl můj největší strach v ten den,“ přibližuje.
Pro své obavy měl pádný důvod. Věděl už, že útočník je také student historie, druhé patro tedy dobře zná, často se s ním potkával v knihovně. Potřeba varovat další ale zvítězila nad strachem. Narazil na slečny, které odešly ze čtvrtého patra zhruba ve stejný moment, když útočník začal střílet. Vůbec nevěděly, co se děje. Vzal je s sebou a vrátil se do své učebny.
Šest minut po třetí hodině zavolal záchrannou službu, dozvěděl se, že už jsou na cestě. Pak už se s další dvacítkou lidí zabarikádoval, zhasl světla a byl potichu. Třikrát ani nereagovali na výzvu policie, že mají vyjít ven. Báli se, jestli to není léčka. Zvenku slyšeli střelbu a na mobil dostávali různé zprávy od spolužáků.
Kotrouš za dveřmi poslouchal, co se děje na chodbě. Zaslechl, že jeden střelec je zlikvidovaný, ale může jich být více. Nakonec jejich skupina byla jedna z posledních, kdo vycházel ven. Na chodbě je nečekal hezký pohled, na kaluže krve nejspíš nikdy nezapomene.
Od té doby se snaží nečíst o střelbě žádné zprávy a věnovat se hlavně svým koníčkům. To je pro něj nejlepší terapie. Stejně jako Hercík nevyužije nabídky fakulty posunout si zkoušky do jiného semestru.
Ondřej Šedivka, záchranář
Záchranář a vedoucí pracoviště krizové připravenosti Ondřej Šedivka byl zrovna na výjezdové základně, kde je umístěna speciální technika. Konkrétně třeba vozidla Golem a Fénix, která obě k události na filozofické fakultě vyjela.
„Fénix je velkokapacitní sanitní vozidlo až pro 12 lidí a Golem je mobilní stanoviště neodkladné péče, kde lze ošetřovat zraněné, je kryté a vytápěné, což vzhledem k povětrnostním podmínkám, které ten den panovaly, se ukázalo jako velká výhoda,“ popisuje záchranář.
Děkuji za to, že přežila. Richter promluvil o dceři, střelbě i osudu dalšího studenta |
Při příjezdu na fakultu věděl, že nejde o standardní situaci. „Cvičení se snažíme co nejvíce přiblížit realitě, tady jsme ale věděli, že je to doopravdy… Zároveň jako „krizaři“ jsme zvyklí velet, a tím pádem si nepřipouštíme událost tolik k tělu, protože situaci potřebujeme řídit, mít kompletní přehled,“ popisuje první minuty, kdy dojel s kolegy na místo. V té době se ještě střílelo a trvalo několik minut, než jim pacienty začali nosit.
Na místě mu podle jeho slov hned naskočily naučené postupy, co v krizové situaci dělat. Spolu s kolegou vedl takzvaný odsun pacientů, což znamená, že měli na starosti evidenci lidí a jejich předávání k převozu do nemocnic. „Byli jsme vlastně jediné místo v celém zásahu, přes které prošli všichni pacienti,“ vysvětluje. Právě díky jejich práci bylo možné zjistit, kam byl kdo převezen.
Vražedná střelba v Praze
Sledovat další díly na iDNES.tvBěhem hodin strávených na místě nevnímal hlad, žízeň ani zimu, i přesto, že měl na sobě jen tričko. „Až v deset večer jsem si uvědomil, že mi je zima. Museli mě zastavit nadřízení a vnutit mi bundu. Je to přirozená adrenalinová reakce,“ vysvětluje.
Další den se potýkal s pocity naštvanosti, zmaru, ale současně i hrdosti. „Byl jsem hrdý na kolegy, kteří tam byli, protože byli super. Na Štědrý den ale tělo řeklo stop a na tři dny mě vypnula únava, horečky,“ popisuje.
Noc s koronery
Je těžké podle něj vybrat nějaký nejsilnější moment. Na otázku, jestli by z toho dne chtěl nějaký zážitek vytěsnit, odpovídá záporně. „Nechci vytěsnit žádný, chci si to pamatovat do smrti. Ne proto, že bych na to chtěl s touhou vzpomínat, ale jsou to věci, které by se zapomenout neměly,“ vysvětluje.
Jedna chvíle ale přece jen trochu převažuje. „Asi když všichni odjeli a my jsme tam v budově zůstali s koronery, kteří ohledávali zemřelé. Strávili jsme tam celou noc až do rána do půl deváté, kdy kompletně končil zásah záchranné služby,“ popisuje.
Za jeho patnáctiletou profesní kariéru to byl nejtěžší zásah. „Můj kolega to popsal přesně: zažili jsme i větší události, kde bylo více zraněných, ale jsou to většinou dopravní nehody a nehody se stávají, tohle se ale nemá stát. Tohle bylo koncentrované zlo na jednom místě, v tom to bylo nejtěžší,“ říká.
Radomír Bohuslávek, policista
Tři minuty. Tak dlouho trvalo policistovi Radomíru Bohuslávkovi dostat se 21. prosince k filozofické fakultě poté, co dostal zprávu o střelci. Na podobnou situaci se připravoval, ale ačkoli za 28 let u policie zažil a viděl mnohé, tohle pro něj byla úplně nová situace.
Jel na místo a pořád přemýšlel nad tím, že tohle přece musí být jen další cvičení. „Nejhorší bylo přesvědčit hlavu, že se to skutečně děje. Do té doby jsme to reálně nezažili. Samozřejmě se to změnilo, když nám kolega dal informaci, že nahoře jsou mrtví…“ vzpomíná člen týmu velitele Pohotovostní motorizované jednotky.
Rychlá a profesionální, míní tři čtvrtiny Čechů o policii při střelbě na fakultě |
Bohuslávek, kterému kolegové neřeknou jinak než „Bobo“, byl jedním ze tří velitelů zásahu. Jeho hlavním úkolem v policejním žargonu bylo „vyčistit budovu“, tedy udělat ji bezpečnou. Stoupal nahoru do čtvrtého patra, kde střelec zabíjel. Ze všech emocí v tu chvíli nejsilnější pro něj byl pocit bezmoci. Viděl spoustu zraněných, kterým by nejradši rychle pomohl, uvědomoval si ale, že jeho práce spočívá především v řízení zásahu.
V jedné třídě si všiml dívky s rozstřílenou nohou. Nasadil jí alespoň škrtidlo. „Kdybych ale zachraňoval, neměl by to tam kdo řídit. Musel jsem se od ní sebrat a odejít. Toto se ve vás pere. Máte potřebu ji zachránit, zároveň víte, že musíte dělat něco jiného, aby ten zásah fungoval,“ vysvětluje. Chytré hodinky mu ukazovaly takovou míru stresu, že její hodnotu už ani nedokázaly naměřit.
Záběry z kamer překvapily
Další studenti byli ve třídách zabarikádovaní a na výzvy policistů nereagovali. Policisté se do tříd museli vlámat. Studenty nacházeli ležet na zemi, ani nedutali. To byl pro něj největší rozdíl mezi simulací a realitou. Při cvičeních se ocitají v chaotických situacích, figuranti pobíhají sem a tam, křičí. „Tady nic takového nebylo. My byli jediní, kdo na chodbách řval,“ srovnává.
Policisté studenty identifikovali a vyvedli ven. Za všechna předchozí cvičení je Bohuslávek nesmírně rád. Cvičitel jim kladl na srdce, ať si pořádně dostanou do hlavy, co v takové situaci mají dělat. Bude to totiž to jediné, co se jim pak vybaví. A byla to pravda. Při zásahu přepnul do automatického režimu. S kolegy se shodl, že dost věcí si nepamatuje. Když se na sebe zpětně díval na kamerovém záznamu, ani nevěděl, že to prožíval. Po zásahu 40 hodin nespal.
Vražedná střelba v Praze
Sledovat další díly na iDNES.tvKaždý den se k 21. prosinci v hlavě vrací. S kolegy využil služby psycholožky, největší podporu mu poskytla rodina. Na podobné tragédii těžko hledat pozitiva, přesto Bohuslávek jedno zmiňuje. „Člověk si uvědomil, že všechno není automatické, a paradoxně jsem si lépe emočně prožil Vánoce.“
Policisté se setkávají s názory, že mohli udělat něco jinak, třeba dopředu evakuovat budovu nebo vraha dříve zneškodnit. Bohuslávkovi je to vůči kolegům líto. „Hromada kluků tam běžela bez ochranných prostředků. I tak do toho ale šli naplno,“ uzavírá.
Pavel Pavlovič, policista
Osmatřicetiletý Pavel Pavlovič byl jedním z policistů, kteří byli 21. prosince u zásahu proti střelci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jak sám říká, jeho nejdůležitějším úkolem ten den bylo přinést do budovy obrovský batoh plný zdravotnického materiálu, rozdělit ho mezi kolegy a pomáhat jim poskytovat první pomoc zraněným, než přijedou záchranáři. Většinu času strávil v jedné místnosti ve čtvrtém patře, kde bylo nejvíce mrtvých a postřelených. Zůstal tam, dokud záchranáři na nosítkách neodnesli posledního zraněného.
Zdravotníci policistům pak děkovali, jejich práci hodnotili jako profesionální. Slyšet, že zraněným koupili čas, bylo pro Pavloviče velmi příjemné. Za každé slovo chvály děkuje a vzápětí dodává, že dělal jen svou práci. Považoval za samozřejmé každému zraněnému dát šanci dostat se do sanitky.
Anonym poslal do médií seznam a fotky obětí střelby, univerzita o ničem neví |
Zároveň přiznává, že si toho moc nevybavuje. „Pamatuji si jen útržky. Vím, že jsem vstoupil do třídy, pak mám nějaké záblesky, ale kdybych se pak neviděl na videích, ani bych nevěděl, co jsem tam dělal,“ vypráví. Jeden moment mu ale v hlavě utkvěl výrazně. A to právě ten, když otevřel dveře do zmiňované třídy. To, co viděl, nazývá čistou tragédií. „Netřeba to dál rozvádět,“ odmlčí se muž se sedmnáctiletou policejní praxí.
Jiní členové integrovaného záchranného systému, kteří před měsícem na místě zasahovali, ve výpovědích pro MF DNES zmiňovali, že si zpočátku mysleli, že jde jen o další cvičení. Museli si vědomě připomínat, že tohle je realita. On to měl jinak. Na cvičeních je totiž tím, kdo ostatním říká, že mají zastavit a dál nepokračovat. „Tady jsem věděl, že nikdo takový nepřijde. A že ani já nemůžu říct prostě stop,“ popisuje Pavlovič, jinak člen speciální pořádkové jednotky.
Vražedná střelba v Praze
Sledovat další díly na iDNES.tvNakonec spotřebovali obvazů a náplastí z deseti velkých batohů, přesné množství zpětně vyčíslit nedokáže. „Jestli si máme něco ze zásahu odnést, tak že potřebujeme navýšit zdravotnický materiál,“ říká Pavlovič.
Nejtěžší den
K tragédii se v myšlenkách pořád vrací. Jednoznačně to pro něj byl nejtěžší den jeho kariéry. Hodně mu pomohlo, když si o tom druhý den promluvil s kolegy. Největší oporou pro něj však je rodina.
„Využil jsem psychologickou pomoc své dvouměsíční dcery, ta mi pomohla hodně,“ přibližuje. „Taková tragédie ale poznamená každého,“ dodává.
Pavlovič vyzdvihuje zejména práci mladších kolegů. Ačkoli nemají tolik zkušeností, zvládli to podle něj výborně a prokázali notnou dávku odvahy. „Mladší generace to zvládla stejně jako my staří,“ usmívá se tmavovlasý muž.
Do budovy fakulty se musel od té doby vrátit. S kolegy si ji potřebovali znovu projít a celou událost si sesumírovat. „Nebudu lhát. Bylo pár momentů, kdy jsem musel odejít a vyřvat se,“ přiznává.
Veronika Oslzlá, operátorka záchranné služby
Ten den měla Veronika Oslzlá službu na zdravotnickém operačním středisku pražské záchranné služby a přijímala tísňová volání. Na první telefonát z filozofické fakulty už podle svých slov nikdy nezapomene. Volala postřelená studentka z učebny.
„V první moment mi přišlo, že si snad někdo dělá srandu nebo je to cvičení, o kterém nám zapomněli říct, v pozadí na dispečinku jsem ale postřehla kolegyni, jak někomu říká, ať se zabarikádují, takže jsem rychle pochopila, že se to opravdu děje a není to zlý sen,“ vzpomíná na první vteřiny.
Krizové linky po střelbě pomohly stovkám lidí. Zájem o pomoc byl obrovský |
Telefonát se zraněnou studentkou, která volala o pomoc, trval asi 23 minut. Mezitím dvakrát vypadl. Během hovoru operátorka střelbu neslyšela, i tak se ale poprvé bála dívce zavolat zpátky, aby vyzváněním neupozornila střelce. „Byla to chvíle, kdy nebylo jisté, jestli tam střelec ještě je,“ vysvětluje. Zraněná ale sama znovu zavolala a s operátorkou pak mluvila až do chvíle, než do místnosti přišla policie.
Ve třídě dívka nebyla sama, spolu s ní tam byli další zranění spolužáci. „Prvně jsem jí říkala základní věci, jako zabarikádujte se, schovejte se. Když jsem zjistila, že je zraněná, tak jsem jí říkala, co má dělat, jak si pomoct, aby zastavila krvácení, protože měla střelné poranění stehna. Hrozně mě překvapilo, že v té šílené situaci byl obrovský klid v jejím hlase, že poslouchala, co říkám, i když samozřejmě naříkala,“ popisuje Oslzlá.
„Pláč nešel zastavit“
Zbytek minut se pro dívku snažila být hlavně oporou, aby v té situaci nebyla sama. „Byla to pro mě hrozná bezmoc, není nic horšího, než když vás do telefonu někdo prosí, že nechce zemřít a chce jít domů, a vy se snažíte vysvětlit, že všichni dělají vše pro to, abychom je z toho bláznovství dostali,“ svěřuje se s tím, že byly chvíle, kdy při hovoru s dívkou sama plakala.
Po telefonátu věděla, že by nebylo dobré vrátit se zpět ke zvedání tísňových hovorů, a pomáhala s koordinací mezi nemocnicemi a záchranáři. Po směně měli možnost využít pomoc krizových interventů. Celé to na ni ale psychicky dopadlo až doma. „Pláč nešel zastavit ani vůbec pochopit, co se stalo, čeho jsme byli svědky. A pak sednete k televizi a posloucháte, co všechno bylo špatně,“ mrzí ji.
PŘEHLEDNĚ: Kam se lidé po tragické střelbě mohou obrátit o pomoc? |
Dodneška si pamatuje číslo dveří třídy. To je vlastně jediné, co o zraněné studentce ví, na jméno se jí neptala. „Myslím, že to byla nějaká ochrana, že jsem se jí na něj nezeptala, protože už jsem v tom byla hodně emočně vtažená,“ vnímá zpětně operátorka.
Zásadní pro ni bylo, když se druhý den dozvěděla, že ze třídy, z níž byla volající, nikdo nezemřel. Do té doby na ni nemohla přestat myslet. A na telefonát vzpomíná stále. „Byl to pro mě psychicky nejnáročnější hovor,“ uzavírá Oslzlá, která u záchranky pracuje už deset let.
Rony Jabbour, hasič
Hasič Rony Jabbour vyjížděl za třicet let k několika nahlášeným případům střelby. Vždy se ale ukázalo, že jde o falešný poplach. „Už dříve jsme vyjížděli k událostem, při kterých jsme pracovali s myšlenkou, že je tam střelec ohrožující někoho zbraní. Tohle ale bylo poprvé reálné. Jeli jsme na místo a už v éteru poslouchali informace, že je tam útočník a dochází ke střelbě,“ ohlíží se Jabbour za událostmi 21. prosince.
Sliboval ještě horší jatka. Soud poprvé po střelbě na fakultě trestal vyhrožování |
Ten den velel jedné z pomáhajících hasičských jednotek. Nyní sedí u sebe v kanceláři, mluví klidně, věcně. „To, že se taková situace jednou stane, bylo jisté. Otázkou bylo jen kdy. Bylo by bláhové si myslet, že se nám to vyhne,“ říká Jabbour, který se narodil v Libanonu a do Česka se přistěhoval s rodiči.
21. prosince se svým týmem přijel nejprve ke Žlutým lázním a ošetřil dva postřelené turisty – manžele ze Spojených arabských emirátů. Přestože muže zasáhla střela do ramene a ženu do hrudi, byli oba při vědomí, v šoku. Přítomnost hasičů je výrazně uklidnila. S nimi vyčkali na příjezd záchranářů. Dohlíželi na ně policisté, jelikož v té době ještě nevěděli, kde střelec přesně je.
Kolem mrtvých a zbraní
S týmem se poté přesunuli k Rudolfinu. Policisté vyváděli studenty z fakulty a venku je identifikovali. Studenti vycházeli v tričkách a hasiči pro ně zajišťovali deky. Pak Jabboura policisté povolali zastavit masivní únik vody z poškozeného topení v 5. patře filozofické fakulty. Jinak by s hasiči vůbec do budovy nemusel jít. V hlavě mu utkvělo, jak patry stoupali výš a výš a míra tragických následků se stupňovala. Procházeli kolem zabitých, viděli arzenál zbraní, které si střelec na fakultu přivezl.
Policie podle něj tehdy víc udělat nemohla, naopak zabránila ještě většímu počtu mrtvých. Ocenil, jak fungovala koordinace mezi hasiči, policií a záchranáři.
Policie o riziku věděla 90 minut před střelbou. Vedení fakulty nevarovala |
Bál se? „Vyhlášením výjezdu sepnete do pracovního módu. Uvědomujete si, co děláte, kam jedete, co se bude dít, čas o tom přemýšlet máte až po splnění úkolu,“ popisuje. Stále cítí lítost, ale po třech desítkách let zkušeností je psychicky odolnější. Terapeutickou pomoc nepotřeboval. Naučil se už od emocí souvisejících s prací efektivně odpoutat.
Pro mladší hasiče to bylo něco jiného a Jabbour byl rád, když za nimi do práce přišel psycholog a oni mohli sdílet své pocity. Nejčastěji se svěřovali, že během výjezdu prožívali strach z neznámé situace. I Jabbour si událost potřeboval v sobě „uzavřít“. Dva dny po Vánocích se před školu vrátil podívat se na schody skryté pod zapálenými svíčkami. A připomněl si, že neštěstí Čechy alespoň semknulo.
