| Do křesla ministra spravedlnosti usedne Jaroslav Bureš, čtěte ZDE. |
"Já se například vůbec nedivím, že nařídil ony velké prověrky soudů a speciálně nedodělků v trestní agendě. Platí, že tato část soudnictví - i když není početná - je její výkladní skříní. Z toho, co zjistil, vyvodil závěry. Já bych nepostupoval jinak."
Nebudete mít problém například navrhovat kárná řízení, či dokonce navrhovat odvolání z funkce? Vy přece znáte hodně soudců osobně.
Ne že hodně, já znám všechny civilní soudce, protože já už několik let soudce vzdělávám. Ale právě proto, že znám já je a oni naopak mě, tak znají mé nároky na jejich práci. Rozhodně nebudu mít podobný problém, kdybych ho měl, nikdy bych funkci ministra spravedlnosti nepřijal.
Připravovaný zákon o soudech a soudcích počítá s přísnějšími podmínkami pro práci soudců, navrhuje jakési přezkušování či atestace po určité době. Speciálně vybraná komise by měla zkoumat odborné i morální předpoklady pro výkon této funkce. Projde tato představa?
Já doufám, že ano. Ale v rámci těch, jak říkáte, atestací nebudeme zkoušet soudce ze znalostí paragrafů, půjde především o to, jak se budou schopni orientovat v procesních pravidlech. A praxe říká, že s těmi si soudce dobře rozumí tak po třech až pěti letech praxe. Já bych chtěl docílit toho, aby se soudci stali ti nejlepší z právníků. Teď je bohužel stav takový, že zhruba tolik, kolik je justičních čekatelů, je také pak i soudců, mají to nalajnované. Já bych si chtěl víc vybírat, chtěl bych vytvořit konkurenci.
Co si lze představit pod pojmem morální kvality soudce?
Soudce má možnost rozhodovat o životech ostatních lidí, má velkou odpovědnost, a tak by se na něj měly klást větší nároky i jako na občana. Na malém městě si soudce nemůže dovolit, co každý druhý.
Tak co konkrétně soudce může diskvalifikovat?
Například by se zachoval tak, že znevěrohodňuje postavení soudce. Třeba vysedává každý večer po vinárnách, konzumuje víc, než je obvyklé, a chová se tak, že dělá justici hanbu. Taky třeba tím, že například nějak povýšeně hovoří a chová se ke svým sousedům... Tisíc situací bych mohl vymyslet.
Některé soudy však zároveň mají nedostatek soudců, tak jak moc si chcete vybírat?
Je pravda, že někde pořád chybí. Třeba problém je pořád v severních Čechách...
Ale také v Brně, kde je právnická fakulta.
To máte pravdu, tam to je opravdu zvláštní situace. Sám jsem si toho během svého působení u brněnského Nejvyššího soudu všiml. To si budu muset nějak zanalyzovat. Ale chtěl bych pokračovat v tom, co začal můj předchůdce Otakar Motejl, tedy ve větší mobilitě soudců.
On to je problém celé České republiky: tak malá země a tak malá mobilita - to je v obrovském protikladu. Dneska, když nabídnete zájemci o čekatelství v Praze - ano, my vás vezmeme, ale pojďte napřed do Mostu, tak on se začne křenit. Jsem si vědom toho, že když si najme v Mostě byt, tak mu z toho čekatelského platu zbude pramálo, ale mně jde především o povědomí a zájem o soudcování.
Také můžete sáhnout do řad advokátů, ne?
To je taky jedna z cest. Ale za předpokladu, že absolvují potřebnou praxi. Řeknu vám příklad. Chodí za mnou kolegové-advokáti a říkají: je mi padesát a chtěl bych se na sklonku své kariéry stát soudcem. Já říkám - proč ne, zákon to umožňuje prakticky hned. Vyndám ze šuplete papír, kde mám sedm pěkných procesních situací, sedm otázek typu: jak bys postupoval, když jedna strana navrhne toto a druhá toto... Tomu testu jsem podrobil devět advokátů. Jenom jeden odpověděl dobře na dvě otázky, zbývajících osm ani na jednu. Nejde fakt vstoupit do jednací síně a hned rozhodovat, je to řemeslo, kterému se musí nějakou dobu učit.
Říkáte, že byste neměnil nic na krocích ministra Rychetského. Podal byste v kauze Kajínek stížnost pro porušení zákona, kdybyste měl takovou žádost na stole?
Sama říkáte kdyby. Já jsem ten spis nestudoval, takže opravdu nevím.
