Sáhnou v takovém případě politické strany při tvorbě vládní koalice i po včerejších a dnešních komunistech? Někteří sociální demokraté to navrhují. Říkají ovšem současně - až se komunisti polepší. Polepšení komunistů znamená jejich převlečení za jakési levicové Evropany moderního střihu. Grebeníčkovi komunisté však nemají o takové polepšení zájem. Dobře vědí, že softkomunismus by sociální demokracie spolkla raz dva.
Politické živobytí vynese jen trpělivé soustřeďování extremistických nespokojenců všech barev do houfu. Ruku na srdce - mít zhruba patnáctiprocentní stranu bez šance na ovlivňování politického života a bez šance na pobyt ve vládě je bezpochyby pěkné, poklidné bydlo.
Pavel Tigrid nedávno vyslovil politování, že jsme komunistickou stranu před dvanácti lety nezakázali. Možná jsme měli udělat ještě o něco víc: komunistickou stranu a pomocné organizace (StB) postavit před soud. To, čemu komunisté říkají čtyřicet let budování socialismu, měl soud označit za čtyřicet let vlády bezpráví a organizovaného násilí. Organizátory měl potrestat, organizace dát mimo zákon.
Místo toho si kdekdo myslí, že komunisté kdysi vyhráli volby, a měli proto právo na své rudé pokusy. Jenže kdo by komunisty soudil? Patrně zas jen soudci-komunisti. Děje se tak při každém procesu s rudými jednotlivci. Ani po dvanácti letech se Česká republika s komunismem nevyrovnala.
Všechny pokusy o to skončily trapně. Nyní ji čeká překročit Rubikon. Kdo v povolebních bitkách o jejich patnáctiprocentní kapitál projeví zájem? Kdo začne s komunisty dělat dohody a smlouvy? Někdo řekne první, že nelze donekonečna ostrakizovat patnáct procent voličů, ačkoliv právě těchto patnáct procent je třeba ostrakizovat donekonečna.
Takový je smysl pomníku. Postavme vedle něj druhý. Napišme na něj: Svým rudým banditům vděčný český lid. Patnáct procent je patnáct procent. Jsme praktičtí lidé. A kati s oběťmi mohou na sebe na petřínské stráni cudně pokukovat.
