Proč je zapotřebí restrukturalizovat lůžkovou péči?
I pan profesor Pirk o tom mluví tak, že není možno žít v době, kdy člověk létá pravidelně do kosmu, a nemocniční síť odpovídá době, kdy se jezdilo koňským povozem. Nemocnic máme jako za Marie Terezie. Jde o to, že nové metody a nová poznání vedou k tomu, že jsme schopni léčit čím dál obtížnější nemoci. Pracoviště, která jsou vedena moderně, směřují k tomu, že pacient většinou ještě týž den večer odchází domů, nebo je maximálně ponecháván do druhého dne. Už jen tento obecný vývoj vede k tomu, že lůžek je potřeba méně. V opačném případě jsou využívána neefektivně.
Česká nemocniční síť ale v tom základním, tedy v interně nebo chirurgii, odpovídá době, kdy byl pacient po mozkové příhodě položen na lůžko, maximálně dostal látku na rozpuštění krve a čekalo se, jestli to přežije, nepřežije, nebo jaké bude na konci postižení. Přitom dnes, pokud se včas dostanete na dané pracoviště, sraženinu mu rozpustí a pacient se brzy vrací do normálního života.
Zařízení menšího typu také čím dál hůř nacházejí pacienta, kterého na lůžko položí. Jsme tedy u bazální ekonomické potřeby subjektů najít uplatnění v medicínském prostředí, které, ať chceme nebo nechceme, se chová jako trh. Nemocnice jako podnik buď pacienty má a pak má příjmy a peníze, nebo nemá - a pak peníze a příjmy nemá.
Základní kritéria pro rušení lůžek
Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví ČR |
Kolik nemocnic by mělo zaniknout?
V tom je potřeba tlačit na zdravotní pojišťovny. Ony vědí konkrétní počty první. My nechceme, aby se proces změnil v boj o počet lůžek. Samy pojišťovny hledají vnitřní úsporu. Ideální by bylo, kdyby šlo uzavřít nějakou budovu a využít ji k jinému účelu. Ale aby se alespoň ušetřily velké náklady, tedy třeba personální, tak má skutečně smysl uzavřít třeba stanici nebo oddělení. A ušetří celá nemocnice. Pojišťovny peníze uspoří pouze tím, že se péče zkoncentruje do pracovišť, která ji umějí dělat kvalitním způsobem. Tudíž odpadne péče, která dnes možná vzniká v méně erudovaných a méně kvalitních zařízeních, kdy jsou pak pacienti překládáni na pracoviště, která jim zachraňují život, protože se něco nepovedlo.
Dočkáme se skutečně toho, že na jednom pokoji budou ležet muži po operaci kolene a ženy po porodu, jak občas kritici tvrdí?
To samozřejmě nehrozí. Na druhou stranu, proč by nemohl pacient, kterému prováděli zákrok na ORL, ležet vedle pacienta, kterému operovali slepé střevo? Pochopitelně se bavíme o pacientech stejného pohlaví. Tam, kde je zdravotnictví vysoce efektivní, byť drahé, mají už dnes JIP pro operační a neoperační obory. To, aby měla infekce, interna a neurologie na malé nemocnici zvláštní JIP, je zbytečné. Dnes je tlak na to, aby byl pacient odléčen efektivně. Slučování je v trendu.
Lidé ve městě změnu pravděpodobně ani nepocítí, jak ale uklidníte obyvatele odlehlejších oblastí, kteří se třeba bojí, že se ani nedostanou do nemocnic?
To se také neustále objevuje, že v tom a tom okrese nebude nemocnice, nebo že to bude tak, že bude jedna nemocnice na celý kraj. Ale to není možné. Když je malér, tak potřebujete, aby se k vám v daném intervalu dostala záchranná služba, nebo aby vám prostě byla poskytnuta první pomoc. A pak už je jedno, jestli jedete sanitkou 50 nebo 100 kilometrů, nebo jestli vás vrtulník veze 200 kilometrů na pracoviště, kde vám zachrání život. To je podle mě to, co už je podstatné. Jestli se dostanete do 20 minut do nemocnice, která je vzdálená pět kilometrů, a nebude tam personál, technika, komplement, tak to je podle mě špatný postup.
Nemusíme se tedy bát, že péče nebude dostupná?
Rozhodně ne. Zdravotní pojišťovna má zákonnou povinnost zajistit dostupnost zdravotní péče pro své pojištěnce. Občas se také objevuje názor, že záchranka může přijet až za dvacet minut. To ale neznamená, že v okamžiku v Praze, kde jezdí běžně za pět až sedm minut, by začaly jezdit za dvacet minut. To není pravda, kapacita musí odpovídat regionu. Stejným způsobem pojišťovny postupují u nemocnic.
Jakou váhu mají jednotlivé faktory, na kterých bude při restrukturalizaci záležet?
Je nutné, aby kritéria byla uplatňována v komplexu. Není možné vytrhovat pouze jedno, jako je počet zákroků, protože to by zase mohlo vést k jiným posouzením. Musí být vždy posuzována všechna kritéria dohromady, tedy i geografická dostupnost, atd.
Proč se tolik mluví o počtech výkonů?
Když musíte mít tři porodnické týmy, které se střídají každý den, tak v okamžiku, kdy počet porodů klesne na tři sta za rok, tedy jeden denně, tak se dva týmy s porodem vůbec nepotkají. Kde je jejich erudice? Je potřeba přesunout pacienty do zařízení, která mají vybavení a personál, poskytnou více výkonů jednoho typu, a tím se tam jasně zvyšuje praxe a je tam záruka vyšší kvality.
Jak by měl systém ve výsledku vypadat?
Medicína se modernizovala, péče je poskytována v rychlejším tempu. Tomu musí systém odpovídat. Není to proto, že by se poskytovatelé chtěli pacientů zbavit, vyplývá to z toho, že díky novým lékům a metodám je pacient schopen dříve odejít. Pokud člověk absolvuje zákrok v centru, které má kvůli nákladným typům zákroků výš postavené náklady, tak je tu evidentní zájem ho dostat zpátky do regionální nebo městské nemocnice, kde se v rámci následné péče plně zotaví, zrehabilituje a odchází domů. Je na tom ve výsledku ještě lépe, než kdyby zůstal v tom centru, kde třeba nemají na rehabilitaci čas.
