Pane profesore, opakujete si dodnes každý den skautské heslo Buď připraven a denní příkaz Alespoň jeden dobrý skutek denně?
Já si to neopakuju, ale dělám to. Každý den se vlastně připravuju na to, co bude další den - moje partnerka to přirovnává k připravování si penálu do školy. Ale prakticky to vychází z hesla Buď připraven. Já jsem na to hrdý, jsem pořád ve styku s oddílem, ve kterém jsem v roce 1932 začal. Dnes už to vlastně není oddíl, ale celé středisko, od vlčat a světlušek až po oldskauty.
Felix KolmerNarodil se 3. května 1922 v Praze jako syn legionáře z italské fronty. Stal se nadšeným a aktivním skautem, po okupaci českých zemí se učil na truhláře. V devatenácti letech putoval s dalšími Židy do Terezína, kde musel pracovat na znásobení ubytovacích kapacit budoucího ghetta. V tamější Malé pevnosti viděl, jak esesáci týrají vězně, nutí je pracovat se zlomenýma rukama a bičují je k smrti. Zapojil se do místního odboje a našel únikovou cestu ven. Sám ji ale nevyužil a zůstával v táboře, aby mohl případně vězně při smrtelném ohrožení sám vyvést. V roce 1944 putoval jedním z posledních transportů do Osvětimi. Díky klamné odpovědi, kterou mu poradil spoluvězeň, přežil selekci „doktora smrti“ Josefa Mengeleho. Když Kolmera nacisté hnali do vlaku určeného do sirných dolů, podařilo se mu přeskočit do vagónu, kterým z osvětimské továrny na smrt unikl. Říká, že to neudělal z vědomé snahy uniknout, ale proto, že v onom vagónu viděl své známé z Terezína a chtěl být s nimi. V pracovním táboře Friedland nedaleko Broumova, kam se dostal, neprobíhaly selekce, zato vězni trpěli hladem. Vykopávali mršiny koní, v táboře pak čistili a vyvářeli jejich střeva. "Když je hlad, člověk udělá cokoliv, aby získal sousto," vzpomínal Kolmer. Z tábora unikl, když útoky sovětských vojsk přerušily dodávku elektřiny do oplocení. Těsně před osvobozením tábora nacisté zbývající vězně postříleli. Je viceprezidentem Mezinárodního osvětimského výboru. Generaci Němců, která páchala nacistické zločiny, dodnes neodpustil, protože "vraždy odpustit nelze", mezi mladšími Němci ale má i přátele. Po válce vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, od roku 1949 pracoval ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky v Praze a stal se uznávaným odborníkem v oboru akustiky. Od r.1962 vyučoval na ČVUT, od roku 1982, kdy byl jmenován profesorem, vyučoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU). |
Váš tatínek byl legionářem na italské frontě, strýc zase v Rusku. Jak se to v dětství promítlo do vaší výchovy?
Zásadně. Byl jsem na ně a na národ, za který bojovali, prostě hrdý. Probudilo to moje češství. Můj otec bohužel zemřel, když mi bylo deset, takže mi toho moc říci nestihl, byl jsem malý na to, abych to chápal. Ale se strýcem jsem toho probral hodně. Zajišťoval transporty legionářů z Vladivostoku do Terstu a přijel až s tím posledním. Tady už nesehnal místo, všechna byla rozebraná, takže ho ve Vídni zaměstnal bratr mého otce. Strýc, který bojoval proti Rakousku, nakonec v tom Rakousku žil a pracoval až do příchodu nacistů.
Byl také dobrým přítelem Masaryka, dopisovali si a já jsem si mohl ty dopisy číst. Samozřejmě to na mě zapůsobilo, protože Masaryk, to pro mě bylo něco, co ani nelze dosáhnout, jak byl „dobrej“. Byl to trošku přehnaný pohled, ale na druhé straně hodně pravdivý. Strýc dvakrát těsně utekl gestapu - poprvé za anšlusu, pak bydlel rok u nás v Praze, podruhé 15. března 1939. Nakonec žil v Americe, kde i zemřel.
Jste věřící?
Naše rodina nepraktikovala. Sice jsem chodil na židovské náboženství, ale zajímala mě vlastně jen Bible, bral jsem ji jako dějiny. Když jsem měl mít bar micva (židovský obřad přijetí mezi dospělé, pro chlapce ve 13 letech, pozn. red.) - z důvodu dodržení tradic - nastal problém, protože jsem opomíjel hebrejštinu a neuměl jsem ani písmenko. Můj učitel náboženství rabín Gustav Sicher, po válce vrchní zemský a pražský rabín, si toho byl vědom a texty z tóry mi přepsal do latinky, abych obstál.
Když nastoupil Hitler k moci, bylo vám jedenáct. Vnímal jste už tehdy, že v Německu roste hrozba?
Vnímal. Protože mi krátce předtím zemřel otec, jezdil jsem velmi často za svým poručníkem do Vídně a nejméně tři měsíce v roce jsem trávil v Rakousku. Jezdívali jsme tam do podhorského městečka Reichenau a tam bývalo hodně německých dětí v mém věku, utečenců - a ty děti mně vyprávěly. Vyvolalo to ve mně takovou předčasnou znalost politiky.
Když vypukla občanská válka ve Španělsku a bitva u Guadalajary byla námětem pro klukovské hry jako boj o přechod potoka, bylo mi jasné, na které straně musím být. Tvořily se dvě skupiny, vládní a povstalci. Být povstalcem, to samozřejmě bylo něco! Ti kluci si ale nebyli vědomí, na koho si hrají. My, co jsme představovali vládní vojska, jsme vždycky drželi pohromadě. Četl jsem pak Hemingwaye, který o tom psal. A ta místa ve Španělsku jsem navštívil.
Pak přišel rok 1939 a okupace. Maturitu jste stihl na poslední chvíli...
V roce 1940. Kdybych byl o ročník níž, tak už bych ji neudělal. To už pro Židy platil zákaz studovat, chodit do jakýchkoliv škol...
Vlastně nejen do škol.
Ano, byl to jeden z mnoha zákazů. Bylo jich hodně, přicházely pořád nové, a když nějaký přišel, tak jsme si říkali - no, to už je určitě poslední, horší už to být nemůže. A pak vždycky přišel další. Čtyřiadvacátého listopadu 1941 jsem dostal psaní, že se mám dostavit na nádraží Střed (dnes Masarykovo) s věcmi na spaní a jídlem na tři dny. Mysleli jsme si, že jedeme někam na práci a v sobotu se vrátíme domů. Na nádraží nás obklopila policie - Schupo - a esesáci a tím jsme prakticky byli zatčeni.
Vlastně jste byli jedni z prvních, koho přivezli do Terezína.
V Bohušovicích, to je zastávka kousek od Terezína, na nás čekali četníci s nasazenými bodáky. Terezín byl tehdy ještě plný civilních osob. Jako skoro vyučený truhlář jsem stavěl postele, až čtyřpatrové, podle výšky místnosti (nacisté ve městě pro šest tisíc lidí zadržovali až 50 tisíc, pozn. red). Vůbec jsme nevěděli, proč tam jsme - a samozřejmě ani to, že nacisté už začali pracovat na konečném řešení židovské otázky.
V Terezíně jste se zapojil do ilegální skupiny, riskoval jste pro jiné, hledal cestu ven. Jak jste se k tomu dostal?
Oslovil mě kamarád. Vysvětlil mi, že to je ilegální, já kývnul. A dostal jsem úkol hledat cestu ven z pevnosti. Kamarád byl vedoucím naší trojčlenné skupinky - v těch jsme byli organizovaní proto, abychom o sobě nevěděli všichni a aby z nás nemohli nic vytlouct, kdyby nás chytili.
Často přemýšlím, kde se v lidech vezme síla riskovat život pro jiné. Zda je to třeba i vlivem věku, kdy si člověk už plně uvědomuje svět kolem sebe, ale ještě nemá děti, o které by se bál, dál třeba skautskou výchovou...
Byli i ženatí, kteří do tohohle odboje vstoupili. Je docela dobře možné, že uvažovali víc než my (Felixi Kolmerovi bylo v roce 1941 devatenáct, pozn. red.). Skautská výchova hrála roli určitě, ta je pro mě zásadní celý život: splnit to, co řeknu, i když to pro mě může být nebezpečné. A pomáhat slabším, když já jsem ten silnější.
Jak jste našel únikovou cestu z Terezína?
Bylo to na místě, kde byly hradby blízko pracovišť truhlářů a zámečníků. Náhodou jsem zjistil, kudy se odtamtud dá přelézt na pevnostní zeď. Přišel jsem na to, když mě poslali vymýtit náletová křoviska vně Velké pevnosti. Hlídal mě u toho četník, který mi dal chleba. Po několika hodinách jsem ho požádal, jestli se můžu dojít vykoupat do řeky. On na to: „Ano. Ale musíš se vrátit.“ Pak touhle cestou několik lidí z Terezína uteklo.
Vy jste se v Terezíně oženil?
Čtrnáctého června 1944. Měli jsme jako Ak 1 (Aufbaukommando, stavební družstvo) určitou výhodu, že jsme mohli chránit některé své příbuzné či známé před transportem. Takhle jsem měl na své kartě napsanou matku, babičku, svou budoucí ženu jako snoubenku a několik dalších. V roce 1944 přišla fáma nebo nařízení, přesně se nepamatuji, že být snoubenkou k ochraně před transportem nestačí. Tak jsme se vzali. Byla to má kamarádka z dětství.
Také jste tam zažil delegaci Červeného kříže, která skočila na špek nacistické propagandě a vykreslila Terezín jako dobré místo k životu. Myslím, že „venku“ té zprávě ale nikdo nevěřil. Ono to celé bylo spojené s vedoucím té komise Mauricem Rosselem. Bylo o něm známo, že ač Švýcar, sympatizuje s nacismem a dělá všechno pro to, aby dokázal, že to, co říkají nacisté, je pravda. Měl také navštívit Auschwitz, proto tam byl zřízen ten „rodinný tábor“ (více o něm zde). Jemu ale stačilo vidět vězně v Terezíně, jak jdou a zpívají si, což měli nařízeno. Do Osvětimi vůbec nejel, tak úloha lidí v tamějším „rodinném táboře“ skončila a všichni šli 9. března 1944 do plynu.
Jak se vlastně stalo, že vás poslali do transportu do Osvětimi, když jste sám před transporty mohl některé blízké ochránit?
V průběhu války se to celé otočilo. Dřív jsme byli chránění vesměs stoprocentně, ale pak měli esesáci obavu, že když se přiblíží fronta, mohlo by nastat povstání, což se ostatně v různých místech stalo. Tak potřebovali nás, potenciálně bojeschopné, zlikvidovat. Do Auschwitz nás přijelo 1 500 a první selekci nás přežilo 250. Já přežil díky tomu, že jsem na radu spoluvězně, kterého jsem neznal, řekl, že umím pracovat s kovem.
Jak dlouho jste byl v Osvětimi?
(chvíli přemýšlí) To vám přesně neřeknu. Tam se dny nedaly počítat. Odhaduji to zhruba na dva měsíce.
Dokážete se v televizi dívat na dokumenty o holokaustu, číst knihy, které jej popisují?
Můžu. Nevadí mi se na to dívat. Já jsem to viděl ve skutečnosti - a nic nemůže být horší, než ta skutečnost. Žádný dokument.
Vy jste se z Osvětimi dostal kuriózním způsobem: nahnali vás v noci s dalšími lidmi na rampu k vlaku, měl jste putovat do sirných dolů, odkud se živí už nevraceli, ale vy jste v pravou chvíli skočil do vedlejšího, který, jak se ukázalo, jel jinam...
To jsem ještě nevěděl, kam ten vlak jede. Ale viděl jsem tam bývalé vězně z Terezína, chtěl jsem být s nimi. Tím jsem se zachránil, protože jsem se vzdálil z okolí Auschwitz, kde přežil jen zlomek. Dostal jsem se do oblasti tábora Gross-Rosen, konkrétně do pobočného tábora Friedland (dnešní Mieroszów nedaleko Broumova, pozn. red.). I tam hodně lidí zemřelo těžkou prací, nemocemi či podvýživou, ale ne tím, že by je na selekci poslali do plynu.
Kromě nalezení útěkové cesty z Terezína jste tedy uprchl smrti v Osvětimi - a nakonec i ve Friedlandu. Jak se vám to podařilo?
Fronta stála dva měsíce před naším táborem, severně od nás. Denně jsme slyšeli střelbu z kanónů, to pro nás byla rajská hudba přicházející svobody. Ale dozorci se pořád chovali stejně, jejich chování se k lepšímu neměnilo.
Ten poslední den Sověti - nevím kdy přesně - zasáhli elektrárnu, která zásobovala plot našeho tábora napětím 22 tisíc voltů. Když jsme viděli, že reflektory na plotě zhasly a esesáci zmizeli, udělali jsme díru do plotu a 200 nás uteklo. Do různých směrů a ve trojicích, aby nás nepochytali všechny. My jsme šli směrem do Německa, protože odtamtud k nám přicházela sovětská armáda. V pět ráno jsme se dostali na frontu.
Jak jste ji přešli?
Když jsme viděli, že Sověti v údolí prorazili a hnuly se jejich tanky, začali jsme pomalu sestupovat. Měli jsme strach, že nás vojáci, které potkáme, nepoznají od Němců a napálí to do nás a my zemřeme - vlastně jako čerstvě svobodní občané. Potkali jsme takového kluka, blonďáka, mohlo mu být osmnáct. Neměl helmu, v jedné ruce nesl automat, ve druhé třešňový kompot.
Hned poznal, že nejsme Němci, šel k nám, objal nás. Prohodili jsme dvě, tři slova. Pak řekl: musím jít, jdu na Germány, dal nám tu flašku s kompotem - a odešel. Když jsme druhý den procházeli s rudoarmějci Friedlandem, našli jsme tam celou řadu postřílených vězňů. Uprchli jsme v poslední chvíli.
Pak vás čekal další těžký úkol, návrat do společnosti, ke svobodě.
U mě to bylo jednoduché. Asi za dva nebo tři dny jel z Police nad Metují vlak do Chocně. Když jsme se pak dostali do Prahy, přišlo mi všechno normální, samozřejmé. Přesně jsem věděl, co chci: nejdřív jít ke skautům do Krkonošské ulice. Už se tam scházeli. Taky jsem tam přespával. Z naší širší rodiny, asi 50 lidí, jsme válku přežili tři - kromě mě ještě má žena, která zůstala v Terezíně a moje babička.
V roce 1948 vznikl Izrael, mnozí českoslovenští Židé se tam odstěhovali. Třeba ti, kteří už tu vůbec nikoho neměli. Nenapadlo vás také odejít?
Nikdy. Já nejsem ten emigrační typ. Já prostě musím vidět ty Hradčany... Já byl i za okupace šťastný, že žiju v Praze - copak jsem mohl tušit, že projdu nějakými koncentračními tábory?
Komunistické Československo přestalo Izrael podle instrukcí z Moskvy rychle podporovat. A v procesu s „protistátním“ Slánského centrem se naplno projevil antisemitismus. Měl jste kvůli tomu nějaké problémy?
Dopadlo to na mě, to ano. Nemohl jsem samozřejmě moc nahlas vykřikovat, že nesouhlasím s tím, co se děje, ale když v našem ústavu (Výzkumný ústav zvukové, obrazové a reprodukční techniky v Praze, pozn. red.) komunisté vyvolali hlasování, kdo souhlasí s popravou „zrádců“, byl jsem jediný, kdo hlasoval proti. Pracovní problémy mi pak nikdo nedělal, protože jsem vlastně byl truhlář, příslušník dělnické třídy. Navíc stejně jako Klement Gottwald.
Jeden můj známý říká, že vždycky, když dělá těžké rozhodnutí, volí tak, aby se za to nikdy nemusel stydět, aby si to kdykoliv před sebou obhájil. Vnímáte v tomhle smyslu svůj život jako dobře prožitý?
Já myslím, že jo. Byť měl ten život peripetie, jeden z mých synů spáchal sebevraždu, moje žena zemřela v roce 1984... ale to je prostě osud. Myslím, že ten život i přes všechny kotrmelce byl pro mě dobrý. Skaut tady byl celou dobu, byť někdy v ilegalitě... A s těmi rozhodnutími: jsem si vědom, že někdy udělám špatné. V tu chvíli o tom třeba nevím. Tak to pak přece musím napravit. Ta snaha tu musí být.
