Šestiletý kluk v barevném tričku s kačery, modrých kraťasech a kšiltovce nadšeně lítá po dětském hřišti v malé obci na Plzeňsku. Zručně šplhá po provazových prolézačkách, ale když ho chceme vyfotit, skočí do náruče tátovi a skryje obličej do jeho ramene.
Ti dva na první pohled vypadají jako nerozlučná a dobře sehraná dvojka. Ve skutečnosti si možnost bydlet spolu vybojovali teprve před půl rokem. Stačilo málo, a Michael skončil v pěstounské péči bez vazby na svou skutečnou rodinu. Jeho táta Robin, kterému je dnes pětačtyřicet let, o něj bojoval více než pět let. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že bude otcem. Bylo to krátce poté, co nastoupil do vězení za drogy.
„Znamenalo to prostě změnu života,“ vzpomíná Robin na chvíli, kdy se z dopisu své tehdejší přítelkyně dozvěděl, že bude otcem. I když ho čekal více než roční trest za drogy „a další nesmysly“, jak sám říká, od první chvíle se na narození potomka těšil a připravoval se na rodičovskou roli. Ještě ve vězení nastoupil dobrovolně odvykací kúru, a od té doby je čistý. Víc než šest let. „Musel jsem, s péčí o dítě to nejde dohromady,“ říká.
První den na svobodě: shledání přes sklo
Když se Robin octl na svobodě, byl už jeho syn Michael v kojeneckém ústavu. Tam ho nechala matka, která nikdy neměla v úmyslu se o chlapce starat. Robin si na první setkání se svým tehdy sedmiměsíčním synem vzpomíná moc dobře. „To bylo ten den, co mě pustili. Ukázali mi ho jenom přes sklo, protože tam zrovna byla karanténa. Koukal zvědavě, “ vybavuje si Robin.
„Podobných případů je hodně, ale tento je netypický tím, že dopadl dobře,“ říká Klára Samková, právnička, která Robina zastupovala. Podle ní u Michaela pochybil jak Orgán sociálně právní ochrany dětí, tak ve svém prvním rozhodnutí i soud, který ignoroval blízký vztah otce a syna.
Silné pouto si otec a syn vytvořili hned po návratu Robina z vězení. Michaela začal v kojeneckém ústavu pravidelně navštěvovat. „Chodil jsem za ním vždycky po práci. Každý nebo skoro každý den. Dělal jsem tehdy okna, záleželo, kdy jsme skončili,“ vypráví Robin.
Blízký vztah a téměř každodenní návštěvy potvrdil ve své zprávě i kojenecký ústav. Jenže místo k otci, který přitom nikdy nebyl zbaven rodičovských práv, jak podotýká Samková, putoval chlapec z rozhodnutí soudu do takzvané hostitelské péče k pěstounce, která měla v péči už čtyři další děti.
„V hostitelské péči zůstal Míša tři roky. To je naprosté zneužití účelu hostitelské péče,“ zmiňuje právnička Samková. Kritizuje i to, že dítě soud svěřil pěstounce z Moravy. Podle instrukcí Ministerstva práce a sociálních věcí má přitom být dítě umístěno pokud možno ve stejném okrese, kde žilo, aby neztratilo kontakt s rodiči. Dojíždět za synem na Moravu bylo pro Robina prakticky nemožné, finančně i časově.
Syn si tátu pamatoval i po roce
Přesto Michael na svého tátu, se kterým se do svých tří let vídal téměř denně, nezapomněl. Pěstounka z Moravy, která měla chlapce v hostitelské péči, si ale požádala o jeho svěření do péče pěstounské. Pro otce a syna by to znamenalo, že se v budoucnu mohli vidět jen sporadicky. Proto došlo i na znalecký posudek, který měl posoudit jejich vztah.
Sociálka: postupovali jsme v zájmu dítěte„Záležitosti svěření dítěte do péče, včetně doby trvání soudního řízení, jsou plně v kompetenci příslušného soudu. V předmětné věci, výkonu sociálně-právní ochrany týkající se nezletilého M., byly úkony orgánu sociálně-právní ochrany dětí voleny s cílem ochrany oprávněných zájmů nezletilého dítěte a podle aktuálně zjišťovaných skutečností, tak jako v jiných případech. Postupováno tak bylo vždy v souladu se zájmem nezletilého a podle příslušných právních předpisů. Bližší informace nemohu sdělit s ohledem na zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti.“ Svatava Glancová, odbor státní sociální péče, Magistrát města Plzně |
„Přišli jsme ke znalci, a i když jsme se asi rok neviděli, znalec se Míši zeptal: Kdo je tenhle pán? A Míša mi skočil na klín a řekl: ‚To je můj tatínek!‘" popisuje návštěvu psychologa Robin.
Plzeňský psycholog Karel Bröckl pak zpracoval posudek, který je podle právničky Samkové mimořádně kvalitní. „Je z něj vidět, že Robin je sice takříkajíc samorost, ale že to je velice konzistentní osobnost, a že skutečně u něj nejde o nějaký falešný zájem nebo o zneužívání dítěte, například kvůli dávkám, ale o skutečný cit,“ shrnuje Samková to, co v posudku považovala za nejdůležitější.
Ani po tomto hodnocení rodičovského vztahu neměl ale „samorost“ Robin vyhráno. Soud rozhodl, že dítě i tak svěří pěstounce. Důvodem bylo hlavně to, co soud označil za „nejisté sociální zázemí“, a co je podle Samkové diskriminace na základě chudoby. V pokoji, který Robin pro syna chystal, byla v té době totiž jen dětská postel. Sám otec přespával na matraci. „Výchovné prostředí a stav domácnosti, ve které otec žije, rovněž není utěšující,“ konstatovala ve svém rozhodnutí soudkyně Dobroslava Žižková.
Proti svěření Michaela pěstounce natrvalo se Robin odvolal. Teprve tehdy požádal o pomoc advokátku Samkovou, která se jeho případu po prvotním zdráhání ujala. Rozhodující prý pro ni bylo to, když zjistila, že otec má o syna skutečný zájem, který přes všechny překážky trvale prokazuje.
Advokátka Klára Samková.
„On prostě nebyl schopen se vypořádat s technikáliemi toho případu. Místo aby mu sociální odbory podaly pomocnou ruku, nutily ho do pozice, kdy jim měl dokazovat, že je schopen zabezpečit dítě, aniž by konkretizovaly jak,“ vysvětluje Samková. Podle ní pochybil i soud, který měl Robina jako právně nevzdělaného a nemajetného člověka přinejmenším upozornit, že si může požádat o advokáta ex offo.
V boji o syna se Robin nevzdal. Na jednu cestu vlakem na Moravu se mu prý složily sestřičky z „kojeňáku“. Za synem se vypravil vícekrát, i když to bylo na hranici jeho finančních možností. „Bylo to opravdu velmi partyzánské, strávil s ním a pěstounskou rodinou den a potom přespal třeba venku na mezi, aby s ním mohl být i druhý víkendový den,“ líčí Samková.
Než soudy rozhodly, byl z mimina předškolák
Rozuzlení případu přišlo až v lednu 2015, pár měsíců přes Michaelovými šestými narozeninami. Tehdy plzeňský okresní soud vydal nové rozhodnutí, kterým chlapce svěřil otci. Přihlédl přitom i k tomu, že pokoj pro dítě už je zařízený. „Je zde položen nový koberec, pokoj je nově vymalován, jsou zde umístěné nové skříně na osobní věci dítěte, oblečení, hračky a monitor s PC, na kterém si nezletilý v době návštěvy pouštěl pohádky. V pokoji je nová dřevěná postel pro dítě s piráty a také lůžko otce,“ konstatoval soud.
Jak ale upozorňuje Samková, to, co vedlo sociální pracovnice a poté i soud k jinému rozhodnutí, nebyla změna vztahu otce a syna, který byl už předtím v pořádku, ale investice do vybavení dětského pokoje, která vyšla asi na 35 tisíc korun. Samková tuto částku zaplatila ze svého.
„Jestliže částka 35 tisíc rozhoduje o tom, jestli dítě bude u svého otce nebo ne, tak se ptám, jaký je to systém? Pokud je mi známo, tak na dítě v pěstounské péči se vynakládá 8 tisíc měsíčně. Ve srovnání s tím je částka 35 tisíc zanedbatelná. Přitom právě ona rozhodla o životě otce a syna. Proto mi nevadilo ji vydat,“ konstatuje advokátka a kritizuje i to, jak dlouho celý proces trval - zhruba pět let. „To je prakticky celé předškolní dětství nezletilého,“ říká Samková.
Za nepřiměřené prodlevy a další pochybení státních orgánů i soudu žádá po ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu práce a sociálních věcí pro Robina i jeho syna úhradu nemajetkové újmy ve výši převyšující tři miliony korun. Jak dodává Robin, více než o peníze jim jde prý ale o změnu systému. „Místo aby podporoval přirozené rodinné vztahy, tak se je od začátku snažil přetrhat. Nechci, aby se do podobné situace dostávali další rodiče a děti. Chudoba není nemoc a i chudí mají cit. Nikdo nemá právo jim jejich děti brát,“ říká.
