František Marek, po němž minulý týden vyhlásila a vzápětí zrušila pátrání policie, se vrátil do Bruntálu na pokraji sil. Zhubl o devět kilo. Musel poprvé v životě navštívit psychiatra.
Bez povolenek na základnu NATO
"Bojím se teď o práci. Zaměstnavatel řekl, že jsem si to zavinil sám, ale to on nevybavil kamion povolenkami na přejezdy států pro cestu za Američany," říká zdrcený řidič. "Za třicet let za volanty těžkých nákladních strojů jsem nezažil nic podobného."
František Marek se po vyložení jízdních kol v Kolíně nad Rýnem od svého zaměstnavatele dozvěděl, že poveze pro americké vojáky v Makedonii náhradní díly do automobilů, papíry do kopírky a další věci.
"Šéf mi volal, že žádné povolení nepotřebuji, protože všemi státy projedu na americké papíry k nákladu. To byl omyl," řekl řidič.
Celník: Při cestě zpět budou problémy
Už v Německu se s ním a dalším řidičem kamionu z Tábora roztočil kolotoč náhod a zvratů. "Nestihli jsme loď z italských Benátek do Řecka. Museli jsme nejprve pro víza do Bonnu, pro spedici do dalšího města a proto jsme z americké základny v Německu vyjeli pozdě," vypráví.
V Benátkách stihli loď až v pondělí a celníci jim dělali takové potíže, že se zdálo, že se na žádnou už nenalodí. "Už tam se nás ptali na povolenky na průjezd Itálií. Ale ještě nás na americké papíry pustili," vypráví řidič.
Když kamiony odbavovali na řecko-makedonských hranicích, řekl jeden z celníků nad americkými papíry prorocky: "Při cestě zpět bude mít Čech problémy."
Místo sprchy hadice na mytí aut
Ve čtyřicetistupňovém vedru dorazily oba kamiony na americkou základnu v makedonském Petrovacu. Oba řidiči se ocitli mezi napjatými, tvrdými tvářemi amerických vojáků. "Museli jsme všechno, co jsme měli, odevzdat. Hodinky, nůž, otvírák na konzervy. Jinak by nás na základnu nepustili," vypráví.
Ve vedru z psychického stresu František Marek poprvé zkolaboval. "Nedokázal jsem ani odplachtovat kamion. Jakmile jsem zvedl ruce, měl jsem v hlavě motolici. V osm večer jsme konečně náklad složili. Když jsme se chtěli osprchovat, vytáhli na nás Američani hadici s vodou," vzpomíná.
Podle dohody měli řidiči mít u Američanů zajištěné teplé jídlo a nocleh. "Byli jsem ale s nervy na dně. Chtěli jsme co nejdřív pryč. Proto jsme ještě večer nasedli do kamionů a odjeli ze základny." Cestou na řecko-makedonské hranice dostali řidiči ještě pokutu za rychlou jízdu. "Byli to makedonští policisté, kteří nebyli rádi, že přijeli Američani. Dostali jsme školení na téma Havel. Posměšně si před námi kasali kalhoty."
Týden potíží na celnici
Na hranicích poprvé tvrdě narazili. "Chyběly ty povolenky. Žena, která nás do Makedonie v Německu vypravila, mi řekla, že nazpět nám nikdo loď nezaplatí. Volal jsem šéfovi, že nemám peníze, zelenou kartu a povolenky. Než všechno přišlo, trčel jsme týden na odstavném parkovišti řecko-makedonské hranici," vypráví řidič. Jeho kolega z Tábora kopal zlostí do plechovek.
Nejhorší pro Františka Marka bylo mít na očích stále vojáky na obou hranicích. Na jedné straně řecké uniformy jako pro hradní stráž, na druhé straně divocí makedonští vojáci v maskáčových kalhotách, v tričku, se zbraněmi na předloktí stále připravenými ke střelbě.
Po sedmi dnech mohl konečně s kamionem dál. Protože mu jeho zaměstnavatel poslal peníze do bulharského Blagojevgradu, musel změnit směr. Přišlo mu dvě stě šedesát dolarů. Natankoval za ně, zaplatil poplatky na průjezd Bulharskem a Rumunskem a za loď přes Dunaj. Ale na cestu domů to nestačilo.
Bez jídla, daleko od vdávané dcery
Na parkovišti v Kalafatu, pět kilometrů za bulharsko-rumunskou hranicí skončil bez nafty a bez peněz. "Byl pátek a já jsem druhý den doma vdával dceru. Myslel jsem na sebevraždu. Nebyl jsem schopen chodit, motala se mi hlava a dostal jsem křeče. Zůstal jsem čtyři dny bez jídla."
Zničený řidič kamionu seděl několik dnů prakticky bez pohybu u svého obrovitého stroje. Na pokraji sil. Řidič českého zájezdu, který na parkovišti zastavil, mu vnutil povzbuzující prášky a chtěl volat Červený kříž. Františku Markovi došly poslední cigarety. Bruntálská policie po něm v tu dobu vyhlásila mezinárodní pátrání.
Jako na sen vzpomíná František Marek na automobil rumunské silniční policie, který přijel na parkoviště v Kalafatu minulý pátek večer. Z auta vyšel civil s papírkem v ruce, obcházel kamion a pak se zhrouceného řidiče zeptal: Jste šofér Marek? Tázaný nebyl schopen vstát. "Pak vyšel obrovský policista. Sedl si naproti mně a vyndal cigarety. Jednu mi nabídl. Svitla mi naděje," říká pohnutě František Marek.
Psychiatr mu poradil, ať v rámci terapie něco roztříská nebo ať dlouho štípe dříví.
Bez povolenek na základnu NATO
"Bojím se teď o práci. Zaměstnavatel řekl, že jsem si to zavinil sám, ale to on nevybavil kamion povolenkami na přejezdy států pro cestu za Američany," říká zdrcený řidič. "Za třicet let za volanty těžkých nákladních strojů jsem nezažil nic podobného."
František Marek se po vyložení jízdních kol v Kolíně nad Rýnem od svého zaměstnavatele dozvěděl, že poveze pro americké vojáky v Makedonii náhradní díly do automobilů, papíry do kopírky a další věci.
"Šéf mi volal, že žádné povolení nepotřebuji, protože všemi státy projedu na americké papíry k nákladu. To byl omyl," řekl řidič.
Celník: Při cestě zpět budou problémy
Už v Německu se s ním a dalším řidičem kamionu z Tábora roztočil kolotoč náhod a zvratů. "Nestihli jsme loď z italských Benátek do Řecka. Museli jsme nejprve pro víza do Bonnu, pro spedici do dalšího města a proto jsme z americké základny v Německu vyjeli pozdě," vypráví.
V Benátkách stihli loď až v pondělí a celníci jim dělali takové potíže, že se zdálo, že se na žádnou už nenalodí. "Už tam se nás ptali na povolenky na průjezd Itálií. Ale ještě nás na americké papíry pustili," vypráví řidič.
Když kamiony odbavovali na řecko-makedonských hranicích, řekl jeden z celníků nad americkými papíry prorocky: "Při cestě zpět bude mít Čech problémy."
Místo sprchy hadice na mytí aut
Ve čtyřicetistupňovém vedru dorazily oba kamiony na americkou základnu v makedonském Petrovacu. Oba řidiči se ocitli mezi napjatými, tvrdými tvářemi amerických vojáků. "Museli jsme všechno, co jsme měli, odevzdat. Hodinky, nůž, otvírák na konzervy. Jinak by nás na základnu nepustili," vypráví.
Ve vedru z psychického stresu František Marek poprvé zkolaboval. "Nedokázal jsem ani odplachtovat kamion. Jakmile jsem zvedl ruce, měl jsem v hlavě motolici. V osm večer jsme konečně náklad složili. Když jsme se chtěli osprchovat, vytáhli na nás Američani hadici s vodou," vzpomíná.
Podle dohody měli řidiči mít u Američanů zajištěné teplé jídlo a nocleh. "Byli jsem ale s nervy na dně. Chtěli jsme co nejdřív pryč. Proto jsme ještě večer nasedli do kamionů a odjeli ze základny." Cestou na řecko-makedonské hranice dostali řidiči ještě pokutu za rychlou jízdu. "Byli to makedonští policisté, kteří nebyli rádi, že přijeli Američani. Dostali jsme školení na téma Havel. Posměšně si před námi kasali kalhoty."
Týden potíží na celnici
Na hranicích poprvé tvrdě narazili. "Chyběly ty povolenky. Žena, která nás do Makedonie v Německu vypravila, mi řekla, že nazpět nám nikdo loď nezaplatí. Volal jsem šéfovi, že nemám peníze, zelenou kartu a povolenky. Než všechno přišlo, trčel jsme týden na odstavném parkovišti řecko-makedonské hranici," vypráví řidič. Jeho kolega z Tábora kopal zlostí do plechovek.
Nejhorší pro Františka Marka bylo mít na očích stále vojáky na obou hranicích. Na jedné straně řecké uniformy jako pro hradní stráž, na druhé straně divocí makedonští vojáci v maskáčových kalhotách, v tričku, se zbraněmi na předloktí stále připravenými ke střelbě.
Po sedmi dnech mohl konečně s kamionem dál. Protože mu jeho zaměstnavatel poslal peníze do bulharského Blagojevgradu, musel změnit směr. Přišlo mu dvě stě šedesát dolarů. Natankoval za ně, zaplatil poplatky na průjezd Bulharskem a Rumunskem a za loď přes Dunaj. Ale na cestu domů to nestačilo.
Bez jídla, daleko od vdávané dcery
Na parkovišti v Kalafatu, pět kilometrů za bulharsko-rumunskou hranicí skončil bez nafty a bez peněz. "Byl pátek a já jsem druhý den doma vdával dceru. Myslel jsem na sebevraždu. Nebyl jsem schopen chodit, motala se mi hlava a dostal jsem křeče. Zůstal jsem čtyři dny bez jídla."
Zničený řidič kamionu seděl několik dnů prakticky bez pohybu u svého obrovitého stroje. Na pokraji sil. Řidič českého zájezdu, který na parkovišti zastavil, mu vnutil povzbuzující prášky a chtěl volat Červený kříž. Františku Markovi došly poslední cigarety. Bruntálská policie po něm v tu dobu vyhlásila mezinárodní pátrání.
Jako na sen vzpomíná František Marek na automobil rumunské silniční policie, který přijel na parkoviště v Kalafatu minulý pátek večer. Z auta vyšel civil s papírkem v ruce, obcházel kamion a pak se zhrouceného řidiče zeptal: Jste šofér Marek? Tázaný nebyl schopen vstát. "Pak vyšel obrovský policista. Sedl si naproti mně a vyndal cigarety. Jednu mi nabídl. Svitla mi naděje," říká pohnutě František Marek.
Psychiatr mu poradil, ať v rámci terapie něco roztříská nebo ať dlouho štípe dříví.
 Několik dní nezvěstný řidič kamionu František Marek. |
