První: reformu chceme a řez bude razantní. Překlad druhý: pořád ještě nevíme, jak to uděláme.
Ten první zní nadějně. Koaliční politici se shodli na vcelku odvážném cíli: chtějí dát státní finance do pořádku tak, aby schodek rozpočtu v roce 2006 nebyl víc než čtyři procenta. Ta procenta určují míru maléru, v němž česká pokladna vězí: dnes je to zhruba procent šest.
V této disciplíně jsme mezi zeměmi, které se chystají na vstup do EU, suverénně na posledním místě. A co hůř, pokud bychom nechali všechno plavat a žádnou reformu nedělali, za dva tři roky by hrozil "balíčkový" scénář z roku 1997. S devalvací koruny, drastickými škrty a politickým zemětřesením, a vidina eura v našich peněženkách by byla čirou utopií.
Překlad druhý, tedy přetrvávající nejasno v cestě, jakou se k ozdravení financí dostat, je nepotěšující. Ale i očekávaný - těžko se v jednom nedělním odpoledni shodnout po týdnech a měsících nicnedělání na takových tématech, jako jsou daně, škrty v sociálních dávkách či důchodová reforma. Na škrtech za téměř sto miliard. Přesně to je obsah celé operace, která bude bolet.
Pocítí ji každý - vláda bude chtít od svých občanů vybrat víc peněz než dnes a míň jim vrátí zpátky. Jinak tu základní rovnici nevyřeší. Bude se škrtat na dávkách v nezaměstnanosti či sociálních podporách.
Možná budeme muset připlácet v nemocnici či ve školách. A daně klesat nebudou, některé naopak vzrostou. Už první vzkaz, do důchodu v třiašedesáti, není nijak příjemný. To celé není pro žádnou vládu, natož je-li ze tří čtvrtin socialistická, atraktivní program.
Ale je nutné se do něj pustit. Češi nebudou první, kdo něco takového zažije. Mají to za sebou Švédové, Nizozemci, o poznání rychleji než my pracují na ozdravení Slováci. Vláda zatím udělala jen první nesmělý, byť důležitý krok. Další, složitější, ji teprve čekají.
