Říká se, že v každé kapce vody je skryt celý oceán. A stejně tak v každém lidském příběhu dnes vyznamenaných osobností je kus české historie. Vždy jsem se snažil, abych svůj projev k 28. říjnu spojil právě s životním příběhem těchto vyznamenaných. K situaci v České republice se vyjádřím za dva měsíce ve vánočním poselství, ale dnes pokládám za svoji milou povinnost mluvit o osudech lidí, kteří za několik okamžiků státní vyznamenání získají.
97. výročí vzniku Československa |
Činím tak nejenom proto, že pokládám za svoji povinnost skládat účty a uvést důvody k vyznamenání jednotlivých osobností, ale především proto, že zastávám koncept živých dějin. Dějin, které nejsou interpretovány pouze jako jakýsi anonymní pohyb abstraktních idejí, ale jako žitá a žijící historie.
Dovolte mi, abych z tohoto hlediska rozdělil vyznamenané na dvě základní skupiny. První skupinou bude příběh o statečnosti a druhou skupinou bude příběh o práci. Pokud jde o příběh o statečnosti, pokládám za velkou čest, že mohu udělit nejvyšší české vyznamenání vojenské třídy dvacetiletému letci, který zahynul koncem října 1945 v bitvě o Británii. A měl na svém kontě sedmnáct úspěšných sestřelů. Zde platí nikoli coubertinovské, že je třeba se války účastnit, ale také, že pokud možno je třeba válku vyhrávat, a vzpomínám na slova Winstona Churchilla, který řekl, ještě nikdy v historii tak málo lidí, a tím myslel letce, nedokázalo tak mnoho.
Příklad dalšího statečného je člověk, který v Itálii zachránil stovky židovských rodin. A dalším statečným je šestnáctiletý chlapec, který obětoval svůj život, aby zachránil svoji spolužačku proti útoku šílené ženy. Často se setkáváme s názorem, že mladá generace je kritizována tou starší generací jako generace zkažená. A starší generace si neuvědomuje, že je to právě ona, která má v rodině implantovat mladší generaci hodnoty, jako je odvaha, statečnost, pracovitost a vlastenectví. Chtěl bych poděkovat rodičům Petra Vejvody za to, jak svého syna vychovali, i když vím, že to jejich bolest nezmírní. Nedávno jsme s hejtmany na Žďársku vysadili na jeho počest dubovou alej. Duby rostou pomalu a dožívají se stovek let a věřím, že tak dlouho bude trvat i vzpomínka na tohoto statečného chlapce.
Poslední koho bych chtěl zmínit je člověk, který na rozdíl od předchozího hrdiny prošel dlouhou životní poutí. Byl bojovníkem ve španělské občanské válce, sloužil jako lékař v čínské armádě, kde bojoval proti japonské agresi. Koncem 40. let tak jako mnoho jiných, podlehl komunistické ideologii. Ale každá chyba se dá napravit a František Kriegel ji napravil měrou vrchovatou. Často se vracíme k roku 1968 a hledáme jeho vysvětlení. Někdy se tvrdí, že to byl boj dvou komunistických frakcí, ale proti této tezi stojí skutečnost, že tzv. obrodný nebo reformní proces podporovala drtivá většina naší společnosti. A pak přišel onen zlomový okamžik a tímto okamžikem nebyla okupace, tímto okamžikem bylo moskevské jednání. A i když vím, že budu opět obviněn z toho, že deheroizuji české dějiny, chtěl bych vám říci, že právě při podpisu moskevských protokolů podle mého názoru selhaly české politické elity. S onou jedinou výjimkou, jemuž dnes uděluji Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Víte, opět budu citovat Churchilla, který po mnichovské dohodě řekl: „Velká Británie si mohla vybrat mezi ztrátou cti a válkou. Ztratila čest a bude mít válku.“ V Moskvě si naši tehdejší vedoucí představitelé mohli rovněž vybrat mezi dvěma věcmi. Ztrátou cti a ztrátou funkcí, ztratili čest a během několika měsíců ztratili i ty funkce. A právě proto se skláním před památkou Františka Kriegla, který jako jeden ze čtyř, slovy čtyř poslanců tehdejšího Federálního shromáždění hlasoval proti okupaci, protože neztratil svoji čest. A nelze se divit normalizační nostalgii, když zradily elity a nebyl nikdo, kdo by společnost vedl.
Tím končím část věnovanou památce statečných. A nyní mi dovolte, abych přešel k podstatně širší skupině, kterou označuji jako lidi práce. Rozdělil bych ji do několika podskupin. Tou první jsou čeští podnikatelé. Dlouho jsme slyšeli, že nebudou schopni vzdorovat zahraničnímu tlaku, že zde vlastně žádná generace baťovských podnikatelů nebude, protože zde byla pouze generace Kožených a Bakalů, ale nakonec se ukázalo, že baťovská generace se dokázala přes veškeré obtíže prosadit a čtyři úspěšní čeští podnikatelé, které dnes vyznamenávám, neměli život lehký, protože svůj podnik museli pozdvihnout ze dna, věnovat mu veškerou svoji sílu a energii a podařilo se jim obstát i v mezinárodní konkurenci. Říkám to proto, protože některé obory našeho průmyslu byly zdánlivě odsouzeny k úpadku. Jako byl textil nebo sklářství. A dva ze čtyř vyznamenaných podnikatelů pocházejí právě z těchto oborů, jejichž záchrana byla jistě obtížnější než v oborech jiných.
Další čtyřčlenná skupina lidí práce jsou bývalí politici. Chtěl bych říci, že i politici umějí makat. Ale jenom někteří. A jako příklad bych uvedl svého dlouholetého přítele Pavla Dostála, který vedle bývalých ministrů zemědělství, dopravy nebo financí získává státní vyznamenání. To byl člověk, který jako každý ministr měl nedostatek peněz. Ostatně, který ministr má dostatek peněz. Ale on žil se svým resortem kultury do té míry, že místo toho, aby sliboval štědré dotace, se ovinul svojí pověstnou šálou, navštěvoval divadelní a koncertní představení, muzea a galerie a lidé z oblasti kultury ho brali jako svého ministra. Přeji všem ministrům, ať už současné nebo budoucí vlády, aby dokázali souznít se svým resortem v té míře jako Pavel Dostál.
Kvůli nedostatku času mě dovolte, abych se o ostatních vyznamenaných zmínil jenom v několika málo případech. Máme zde dva vynikající sportovce, kteří dostávají vyznamenání za to, že skvěle reprezentovali svoji vlast. Předseda olympijského výboru pan Kejval mi nedávno řekl, že 70 procent prestiže České republiky způsobují právě čeští sportovci. Nechci polemizovat s tímto názorem a s jeho kvantifikací, ale že k této prestiži přispívají enormně, je nesporné a je mi proto ctí, že je dnes mohu odměnit.
Stejně tak jsou ve výběru vyznamenaných zastoupeny i další profese. Je zde řada lidí z oblasti umění. Jsem rád, že mezi nimi je i zpěvák, který překonal těžkou nemoc a silou vůle se opět vrátil na koncertní podium.
Jsou zde lékaři, z nichž jeden rovněž nesmírně přispěl prestiži České republiky tím, že vrací lidem tvář, a jsou zde samozřejmě i právníci, ekonomové a budete se divit, i dva novináři. Dva novináři, kterých si nesmírně vážím pro jejich objektivitu a jejich profesionalitu.
Jsou zde lidé, kteří si zaslouží pozornost pro dílo, které vykonali, i když toto dílo se setkává často s kritikou. Uvedu jediný příklad. Když jsem se rozhodl vyznamenat zakladatele babyboxů, dostal jsem dopis od několika pediatrů, kteří protestovali proti udělení tohoto vyznamenání. Tak jsem si ten dopis pořádně přečetl. Čekal jsem, že tam budou protesty proti nízké technické kvalitě babyboxů, a nakonec se ukázalo, že substance tohoto protestu spočívala v tom, že babyboxy vůbec nepotřebujeme, protože úplně stačí dosavadní formy anonymní adopce. Rozhodl jsem se námitky pediatrů odmítnout a vyznamenání udělit, protože se řídím zásadou, tuším, že poprvé se objevila v talmudu, kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celé lidstvo. A pokud by jedno jediné dítě bez babyboxu skončilo v popelnici, je práce zakladatele babyboxů hodna úcty.
Stejně tak je hodna úcty práce iniciátorky tzv. hospicového hnutí, protože my ve svém zaujetí pro produktivní fázi života zapomínáme, že i umírání má být důstojné. A víte, že kudy chodím a jezdím, tudy podporuji zakládání ať už kamenných nebo mobilních hospiců.
Na závěr jsem si nechal dvě poznámky. Někdy pochybujeme o významu základního výzkumu. Jedním z vyznamenaných je člověk, který v této zemi založil elektronovou mikroskopii a málokdo z nás ví, že Česká republika je největším producentem elektronových mikroskopů na světě. Je to krásný příklad člověka, který dokázal spojit základní a aplikovaný výzkum s jeho průmyslovým využitím.
A poznámka závěrečná se bude týkat dvou lidí, kteří se dostali do určitého sporu se zelenými aktivisty. Úmyslně říkám zelenými, nikoliv ekologickými aktivisty, protože ekologové alespoň vědí, co je to biomasa. Nicméně jeden z nich je náš slovenský přítel, autor významných vodních děl, jako je například přehrada Gabčíkovo, o níž zelení aktivisté tvrdili, že až bude dokončena, bude tam hnít voda a zmizí vodní ptactvo. Voda je čistá a počet vodního ptactva se zdvojnásobil. A druhý je bývalý ředitel Šumavského národního parku, který spolu se svým předchůdcem Janem Stráským, zastavil kůrovcovou kalamitu vyvolanou právě zelenými fanatiky.
Nyní poznámka poslední. Jeden z vyznamenaných je někdy považován za klauna. I když jeho divadlo potěšilo desetitisíce, možná statisíce lidí a dalo jim úsměv a radost ze života. Ano, je to klaun. A pokud to říkáte pohrdlivým tónem, to je, je to jenom klaun, vzpomeňte si na Jana Wericha, který říkal: „Klaunů, jó klaunů máme málo. Ale šašků máme hodně.“ A dovolte mi, abych tímto citátem nejmoudřejšího z českých klaunů, Jana Wericha, uzavřel svoje dnešní vystoupení. Děkuji vám za vaši pozornost.
