Dějiny milují symboly a nemůže být větší symbol slabosti Špidlovy vlády než zraněný ministr přivezený vrtulníkem, uskladněný na lůžku v kanceláři a dotlačený v čase T k hlasovacímu stroji.
Tenhle obraz po Špidlovi zůstane určitě desítky, možná stovky let. Zůstane ještě něco jiného? Sám zákon o přesunu některých položek, jako je toaletní papír, do vyšší sazby DPH a současné snížení této sazby (lokomotivy, jak se říká, zlevní) rozhodně historickým činem není.
Část těchto přesunů chce po nás unie, část jich chce Špidla sám, aby pomohl děravému rozpočtu. Nešlo o vyhlášení války nebo schválení trestu smrti - truchlivé divadlo s hlasujícím invalidou zdá se o to trapnější, že bylo zbytečné.
Mohl mu zabránit sám premiér, kdyby zákony, které po nás chce Evropa, dal do jednoho balíku a zákony, které chce on sám, do druhého. Ten mohl být schválen později, až bude celá stojednička v kondici.
Pochybil i prezident, a to svým vetem. Václav Klaus je ideologicky zdůvodnil tím, že je proti těm Špidlovým, ne "evropským" přesunům. I když mu budeme věřit, použil svého práva v rozporu se sliby a s duchem institutu veta.
V našem premiérském, nikoliv prezidentském systému není tento nástroj zaveden proto, aby jím hlava státu ovlivňovala politiku, a jak říká, trýznila vládu. Je to pojistka, jakýsi zdvižený ukazovák, který má parlamentu říci: Zákon, který přijímáte, je divný.
Zákon o přesunu daňových sazeb není divný. Je plně v kompetenci vládní většiny. Liberálně smýšlející občan s ním nesouhlasí. Prezident jistě také. Měl by však zůstat u slovního odsouzení.
Výsledkem Špidlovy nepromyšlené politiky a Klausova zbytečného popichování je smutný obraz slabé vlády. Nemocný člověk eskortovaný k hlasování na kolečkovém křesle. Skvělá ilustrace kapitoly "slabá vláda" pro učebnice dějepisu.
