Politik, jehož ideálem je uchvátit kus moci, kus slávy, kus limuzín a recepcí, se snadněji uchyluje ke špinavostem než politik s pevnou ideovou výbavou, jejímž základem je služba veřejnosti.
U nás je velmi často politika přitažlivá pro toho, kdo si chce snadno vydělat peníze, kdo baží po poslaneckých prebendách včetně prebend tajných, protože si větší peníze jinde než v politice vydělat neumí.
Všichni pamatujeme truchlivé osudy zkrachovalých poslanců, kteří se drželi mandátů i za cenu naprosté hanby, ale také za cenu poslaneckých příjmů. Pro chudáka z tří plus jedna, který se vyšvihl do limuzín, je nějaká ideová náplň malicherností. Případně je ideovou náplní jen ta limuzína, cestovné, plat poslance a podobné cetky.
Prošlechtit tuto chásku, aby v ní převažovali lidé poctiví, nebude jednoduché a patrně se to nikdy zcela nepovede – ani staré demokracie nejsou těchto hrabivců v politice ušetřeny.
Velká moc a velké pokušení v rukou malých lidí je v demokracii velkým problémem a zdrojem šeredných afér. Naší specialitou je, že ty aféry nemají žádné nebo skoro žádné důsledky. Závěry a tresty z nich neplynou, nýbrž jen chaos a mlha.
Ideál kompromisu
Ke svinstvu však může směřovat i politika ideově pevná. Politiků, kteří se pro čisté ideály dopouštěli svinstva, známe dost. Dokonce těmi ideály svinstvo zdůvodňovali. I ten Tlustý se do svinstev dostal kvůli ideálům – jako bigotní ódéesák kritizoval ODS, že svůj program opouští. A nakonec vlezl kvůli sazbám daní do vířivky.
ODS své ideály nedodržuje. Nedodržovala je ani ČSSD, když vládla. Máme vlády koaliční, nevládnou podle ideálů stran, nýbrž podle toho, co si navzájem vyhandlují. Nejvíc vždy vyhandlují strany nejmenší a nejvíc pak vládu napadají, že neprosazuje jejich další ideály.
Zelení jsou toho krásným příkladem. Kompromis je základním rysem koaliční politiky, s níž pak není spokojen nikdo. Koalice jsou zdrojem mizerné (vyprázdněné) politiky, strany se vzájemně blokují. Také oslepují voliče: nikdo nemá zkušenost s vládou té či oné strany, ale všichni znají bláto koaličních vlád, v němž se odpovědnost rozpouští v kompromisech.
Ty vedou k vyprazdňování politiky a k jejímu úpadku. Hlavními ideály se stávají tajné informace jedněch na druhé, kompromitující situace, vydírání, pomluvy, zrady a tajné dohody. Nynější vláda vznikla s podporou poslanců z opozice. To vede k podezření, kolik ta podpora stála. Ale jiná vláda vzniknout podle volebního výsledku nemohla.
Bitva o moc
Paroubek po volbách tvrdil, že on takové poslance zprava už slíbené má. Čím se tehdy chlubil, to dnes kritizuje. Dokud budou volby přinášet nejasné výsledky, které neumožňují sestavit vládu průhledným způsobem, bude i boj o moc neprůhledný. Cena jednoho poslance bude astronomická, odpovědnost stran rozpuštěná, jejich ideový obsah nečitelný.
Většina polistopadových vlád visela na vlásku jednoho či dvou často podezřelých hlasů. Na stejném vlásku visela jejich vládní moc. Pokušení upevňovat ji (třeba v zájmu státu) nečistě je veliké nejen pro darebáky, ale i pro idealisty.
Bitva o moc má být průhledná. To vznik koalic nikdy není. Vždyť z jedněch voleb lze sestavit podle dohod dvě zcela opačné vlády. Dokud se moc bude rozdělovat zákulisním jednáním stran, bude její charakter podezřelý. Stejné budou i politické mravy v zemi, kde lze mravy tak lehce a beztrestně ohrozit.
