Pane Cílku, po záplavách v letech 1997 a 2002 jste upozorňoval, že podobné katastrofy opět přijdou. Čekal jste, že tak brzy?
I když jde o pouhou statistiku, tak existují trendy vývoje a cykly, z nichž vyplývá, že v polovině devadesátých let dvacátého století se začalo proměňovat klima celé Evropy. Nastalo období extrémů a povodňových neklidů. Například Holanďané si nechali v roce 1994 vypracovat studii a v ní se objevilo, že srážky teď trvají delší dobu a jsou na větších plochách. Tím se automaticky vytváří předpoklad k větším povodním.
To je důvod, proč i u nás přišla třetí velká voda v tak rychlém sledu?
Já v těchto dnech spíše přemýšlím, jestli v těchto dnech nějaké velké povodně vůbec byly.
Počkejte, jak to myslíte? Chcete říci, že se nám to jen zdálo?
Své názory často konzultuji s kolegy na povodích a v hydrometeorologickém ústavu. Jeden z nich teď osm dní objížděl většinu moravských toků. Volal mi a říkal: "Václave, na těch řekách se skoro nic neděje. Většinou se nevylévají z břehů a tam, kde zaplavily lužní lesy či pole, tam se vylévaly vždy."
Jak takové tvrzení vysvětlíte lidem, které voda vyhnala z domovů?
Spekulovali jsme s tím kolegou, co se tedy vlastně děje. Noviny jsou po dvou předchozích velkých povodních citlivé na tyto události a velmi zeširoka je popisují a vysvětlují. Televize mají rády dramatické zprávy a také ony jsou v tom důrazné. Také politici pochopili, že když jsou vidět na hrázi, je to žádoucí. Většina starostů jsou fajn lidi, ale i někteří z nich ucítili možnost něco získat pro svoji obec. Tato povodeň nebyla tak velká, jak se mohlo zdát z médií a z reakcí politiků.
Máte pocit, že krize posledních dnů byla zveličena?
Existuje skutečná přírodní krize a percepční krize, to znamená, jak tu věc vnímáme. Ani já nejsem imunní vůči tomu, co čtu v novinách a vidím v televizi. Když jsem ale hovořil s lidmi, kteří byli na místě záplav, tak ta situace se zdála klidnější. Jenže politická rozhodnutí se dělají nikoli pod vlivem toho, jak to skutečně bylo, ale jak to bylo vnímáno.
Mám si to přeložit tak, že tento a minulý týden byly podle vás záplavy spíše menší?
Bylo to jen jakési "cvičení" na skutečně velkou povodeň, které mělo ukázat, kde máme slabiny. Mnohé hráze byly nasáklé, ujížděly a bylo by špatné, kdyby praskly. Přesto si myslím, že povodňový signál byl letos neúměrně zesílený na lince média, politici, starostové a někteří lidé na správách povodí.
Vrátím se k původní otázce, zda jste podobnou situaci čekal v tak rychlém sledu?
Od roku 1500 existuje mnoho kronik, které dávají dobrou představu o našich povodních. Od té doby jich bylo asi 500 v různé intenzitě. Tam zjistíte, kdy byla období povodňového klidu a kdy neklidu. Neklidná období trvají 30 až 50 let a velké záplavy jsou v nich od sebe vzdálené průměrně jedenáct let.
Tak proč se velká voda u nás objevila potřetí za devět let?
Opakuji, že podle mého názoru to teď byla menší povodeň, i když téměř devět metrů vody v Ústí nad Labem je hodně.
Když se naše země právě nachází v období povodňového neklidu, máme automaticky počítat s tím, že záplavy opět přijdou?
Ano. A navíc máme dvacet až třicet let tohoto neklidu ještě před sebou.
To jste čtenáře určitě nepotěšil, zejména ne ty, které v minulých dnech voda zasáhla. Dá se odhadnout, kdy přijde další obří povodeň?
Nedá. Ale sám pro sebe a na základě nejistých statistik bych předpokládal, že v měřítku dalších dvaceti let se může odehrát jedna povodeň o velikosti dejme tomu povodně z roku 2002 a pár menších vod na úrovni roku 2006 nebo ještě menších.
Ve svých článcích varujete, že náchylnost k povodním je daleko větší, než bývala kdysi. Například proto, že krajina rychleji odvádí vodu, která nemá tolik možností se vsáknout.
Zcela eliminovat velké povodně nejde, lze je pouze omezit souborem různých opatření. Ta bývají technická a přírodní. K těm druhým patří zejména to, aby se co nejvíce vody vsáklo tam, kde spadne.
A to se v současnosti neděje?
Hydrologové si už před deseti lety všimli, že málo zaprší, ale jim rychle někde vyskočí povodňová voda. To proto, že málo vody zůstává v krajině. Kolem deseti až dvanácti procent Evropy je dnes vybetonováno a vyasfaltováno, to je jeden z důvodů. Dalším problémem je stav lesa, zejména nepřiměřeně velké množství smrků. Pro zadržení vody by bylo lepší mít daleko více listnatých stromů.
Jinak se také obdělává zemědělská půda. Už naši předkové věděli, proč orat po vrstevnici, nechávat na poli velké hroudy či kolem své obdělávané půdy nechat hlubší rýhu. To vše zadržovalo vodu. Kdysi se budovala terasovitá pole. To nebyla žádná móda. Takové pole lépe udrží vodu i půdu. Už Karolína Světlá psala, že když rolníkům voda v podhorských krajinách spláchne půdu, tak ji budou muset v nůších vynosit nahoru. Dnes málokdo na podobné věci bere ohled. A pak se divíme, že jsou povodně.
Staleté znalosti našich předků, které alespoň určitým způsobem bránily povodním, tedy moderní společnost vůbec nerespektuje?
Úplně to neplatí. Ale dám vám další příklad. Schopnost zemědělské půdy vázat vodu závisí na množství žížal. V okamžiku, kdy padesát let používáte pesticidy, herbicidy a umělá hnojiva, půda ztrácí svoji strukturu a je ve špatném stavu. Výsledek? Voda, která stéká, a povodně, které budou ještě větší. Podobné je to v našich lesích.
Často hovoříte v případě povodní o "pocitech zakotvených v nastudovaných faktech a životní zkušenosti", ale o žádné jistotě. To máte jen pocit, co nás čeká?
Je to jako v politice, řízení podniku nebo v ekonomice. Jsou to seriózní vědy, ale lidé, kteří jsou úspěšní alespoň několik let, tak často něco lépe vyhmátnou či instinktivně na něco přijdou. Vychází to z kombinace instinktu a zkušenosti. Jenže můj odhad, že budou další velké povodně, to nebyla žádná magie.
Poučila se nějak česká společnost zejména po záplavách v roce 1997 a 2002? Změnilo se něco podstatného?
Odehrálo se několik pozitivních a několik negativních věcí. Některá pole zůstala ladem, roste si na nich, co chce, a to je dobře, příroda se tím sama ozdraví. Používá se někde i méně hnojiv. Přírodovědci jsou ale na nervy z nápadu, aby se pole zalesnila. Proboha, to je omyl. Velmi negativní je zastavování dalšího prostoru novými domy, a to i v záplavových pásmech. Nad tím by se měli starostové skutečně zamyslet, co provedli špatně. Nechat si postavit domy v záplavových oblastech a pak křičet o pomoc, to je podivné.
Souhlasíte s příslovím "Důvěřuj Bohu, ale dům si postav na kopci"?
Jistě.
Jaké jsou u nás další problémy, které pak vedou k povodním?
Povodně jsou dílem globálním jevem, který souvisí s celkovou změnou podnebí. Dílem jsou místním problémem, který souvisí se stavem půdy na celém povodí a zejména s řekou. Důležitá je zásada, aby se co nejvíc vody vsáklo na místě, aby se řeka mohla volně rozlévat v krajině a aby bylo v okolí obcí pečováno o hráze a koryto.
Říkáte, že přehrady jsou schopné zadržet menší povodeň, ale při velké vodě mohou škodit. Jenže vltavská kaskáda podle všeho v těchto dnech zabránila větším povodním v Čechách. Kde hledat kompromis?
V Povodí Vltavy se podstatně zlepšila situace v managementu, ale podle jiných zpráv se zhoršila v Povodí Moravy. Když přehrady máme, tak je rušit nebudeme. Ony pomohou při desetiletých a dvacetiletých povodních, ale objem skutečně velké povodně je větší než kapacita všech přehrad, i kdyby byly vypuštěné.
Vy jste dokonce vyslovil názor, že by bylo dobré mít nějakou přehradu téměř vypuštěnou. To je podle vás realizovatelné?
Opravdu by to neškodilo. Umíte si ale představit, kdo by souhlasil s vypuštěním Lipna či Orlíku a tím pádem se zrušením tisíců rekreačních objektů, restaurací, obchodů? Pochybuji, že se to někdy stane.
Psal jste kdysi také o významné roli armády při povodních. Že se role vojáků v moderní společnosti mění a že mají více pomáhat právě při přírodních katastrofách. Jak se v tomto případě díváte na českou armádu?
Na otázku, nač máme ty vojáky, většinu obyvatel dnes napadne odpověď, že určitě ne proto, aby nás bránili před Prusy, ale aby pomáhali při povodních. Je pravda, že organizace celého záchranného systému se od roku 1997 přece jenom zlepšila. Jeho jednotlivé složky jsou více připravené. To platí i pro armádu, jejímu obrazu ve společnosti pomohla účast vojáků v boji proti povodním.
Navíc jedním z významných směrů výzkumu v Evropské unii je bezpečnost. Má řadu aspektů: jaderná energetika, terorismus, počítačové bomby, ale jsou tam pochopitelně i klimatické změny. Na našem generálním štábu armády mají centrum pro krizové situace a dnes už se počítá s nasazením vojáků při živelních pohromách. Proto armádu spíše chválím.
Existuje nějaký kompromis mezi potřebou ekonomického rozvoje, zvyšováním životní úrovně a udržením krajiny, kterou potřebujeme, aby nás přirozeným způsobem chránila více například před povodněmi?
Jeden můj kolega říká, že možná žijeme v období dějin, které bude považováno za jedno z nejhloupějších. S tím souhlasím.
To zní provokativně. Vysvětlete to.
Převážíme obrovská množství materiálu z jednoho konce světa na druhý. Spalujeme naftu, kterou nemáme. Vytváříme oxid uhličitý, případně oxid dusíku, které mění klima. Uznávám, že neexistuje jednoduchý recept, jak tomu zabránit. Na velké problémy neexistují jednoduché recepty. Ale lidskému vývoji to škodí. Příroda se musí pak přihlásit, třeba i několikrát za sebou, jako v případě povodní u nás, aby se to mohlo změnit.
Začne se o těchto věcech po povodních u nás jinak přemýšlet?
Nejspíš ne. Zase se to bude odehrávat pouze mezi politiky, ministerstvy a firmami, které jsou s úřady propojeny a budou se snažit získat zakázky a peníze od státu. Jsem skutečně velmi skeptický.
Dá se to říci tak, že se vlastně lidstvo samo ničí?
Máte v tomto velkou pravdu. Mně by se líbilo něco, čemu říkám ekologické pětiletky.
To zní jako z dob komunismu.
Myslím to tak, že v případě péče o půdu, les, celou krajinu, potřebujete dlouhodobý centrální, koordinovaný program. Na to je potřeba hodně peněz a není to určitě záležitost jenom na pět let. Vyorat brázdu po vrstevnici a tím zadržet nějakou vodu vás skoro nic nestojí a je to hned. Ale dlouhodobě a zásadně pomoci krajině, to je práce na deset až dvacet let.
Když jste v tomto skeptický, s něčím takovým se podle vás nikdy nezačne?
Každá strana, která chce uspět ve volbách, se vymezuje vůči té předcházející a vytváří nový scénář změn. Cítím naprostý nedostatek dlouhodobé koncepční práce.
Chybí k tomu i politická vůle?
Jezuité plánovali na dvě stě let dopředu. V 19. století se uvažovalo na desítky let dopředu. Dnes je naše uvažování v limitech toho, jak daleko umíme odhadnout ekonomický vývoj. To je tak dva, tři, čtyři roky. Maximálně na dobu jednoho až dvou volebních období. Politik má jedinou starost: aby byl zvolen a pak aby byl znovu zvolen.
Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak by to mohlo znamenat, že se žádných zásadnějších řešení týkajících se například povodní nikdy nemusíme dočkat?
Mám pocit, že od roku 1990 jsou politici čím dál průměrnější a hloupější. Zároveň manažeři firem jsou čím dál chytřejší, a tím v sobě skrytě koncentrují větší moc.
Co se má podle vás tedy změnit?
Každý dnes hovoří o rychlém ekonomickém růstu, je to jako zaříkávadlo. Růst přináší zisk, ale i problémy a rizika. Proti klimatickým, ekonomickým či energetickým extrémům lépe působí spíše dlouhodobá stabilita a to, že technokratická řešení omezující přírodní pohromy mohou existovat současně s ekologickým přírodním pohledem na věc a že se mohou doplňovat. Jenže tento vyváženější pohled obtížně přijímají nejenom soupeřící politické strany, ale také ministerstva a někdy dokonce i ekologické iniciativy.
