Libuše na mladíkova slova bez rozmýšlení kývla. Tehdy však ještě nevěděla, že ji toto rozhodnutí bude stát mnoho měsíců nočních děsů, gestapácké výslechy a čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück.
"Byla jsem naivní. Kdysi jsem četla knihy o odboji proti Rakousko-Uhersku. Tenkrát se dokonce odbojáři fotili někde v pražské Šárce. To bylo divadýlko oproti odboji za druhé světové. Počítali jsme s tím, že to brzo skončí. Mysleli jsme, že i Němci toho mají dost. Poštvali si proti sobě celou Evropu, umírali na frontách, to přece nikdo nechtěl," začíná vyprávět Libuše Nachtmannová rozená Mariánová, která studovala v Praze farmacii. Když nacisté zavřeli vysoké školy, našla si zaměstnání u pražské německé firmy a díky tomu nemusela na nucené práce do Říše.
Odboj vypadal úplně nevinně
V podvečer chodila na Pankrác k Mandíkům. Tady na ni čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod, což dobře věděla, součástky vysílačky. Někdy se chytla za rámě nějakého muže a měla s ním jako zamilovaný pár projít Prahou do jiného úkrytu.
Takto zachraňovala odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život. Zachránila tak například akademika Myslivce. U Mandíkových se ukrývali odbojáři, odtud se také nějaký čas vysílalo do Londýna.
Největší hrozba: Funkmesstelle
Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků. Špionážní informace předávali do Anglie československému zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice.
Příběhy 20. stoletíPříběh Libuše Nachtmannové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Členy byli i slavní tři králové: Mašín, Balabán a Morávek. Gestapo a SS zuřily. Po městech jezdilo speciální auto Radiové zaměřovací služby - Funkmesstelle - vyhledávající domy, odkud se vysílalo. A sem tam velitel SS Fleischer a gestapa Pannwittz slavili úspěch. Buď odbojáře zaměřili, nebo vymlátili ze zatčených další jména.
Každý odbojář věděl, že výslech gestapa například v Petschkově paláci v Praze, kde sídlila tajná nacistická policie, je to nejhorší, co si vůbec člověk může představit.
"Podívejte, to jsou záležitosti gestapa. Každý z nás věděl, že jde o život. Bát jsem se začala, až když zatkli kamarádku Ambrušovou. Paní Mandíková na sobě nedala nic znát, já se jí ale přiznala, že se hrozně bojím. Říkala, že když to přijde, důležité je něco gestapu prozradit, jinak vás umlátí, ale rozhodně ne žádná jména. Jenomže to bylo přesně to, co je zajímalo," vzpomíná Nachtmannová na nejhorší chvíle života.
Hrozili injekční stříkačkou
Zatkli ji v říjnu 1941. Vyslýchal ji pražský Němec, gestapák Urban, a ještě jeden, který měl sudetský přízvuk: "Ten hrál toho zlého. Vytáhl pistoli a injekční stříkačku. Když Urban uviděl, že mě dost postrašili, kývl na kumpána a ten to zase schoval. Vůbec je nezajímalo, jak jsem byla zapojená do odboje, chtěli jenom jména. Furt jen otázky: kdo, jak vypadali, kde bydlí! Na to jsem byla připravená a dokola jsem opakovala, že je neznám pravým jménem. Popisovala jsem smýšlené postavy, jeden byl zrzavý a kulhal, jiný nosí klobouk a kabát, obličej nevýrazný. Hlavně jsem se bála, aby náhodou některý ze skutečných odbojářů nekulhal a nebyl zrzavý," usmívá se Nachtmannová, kterou měsíc drželi ve věznici na Karlově náměstí.
6. listopadu 1941 ji ráno odvezli na nádraží, připojili vagon k berlínskému expresu a večer už vystupovala s ostatními vězeňkyněmi v pracovním táboře Ravensbrück.
Táborové tabu Lidice
Libuše vzpomíná na 12. června 1942, kdy do tábora přivezli 184 starších žen a dívek (některé i těhotné) z Lidic. Hrozné prý bylo, že nic o vyvraždění, vypálení a srovnání se zemí své vesnice netušily.
Ravensbrück
"My jsme to věděli z nacistického tisku, který jsme tam měli. Dodnes nevím, proč jim to gestapačky neřekly. Ty dívky věřily, že jejich muži a děti také někde pracují a všechno nakonec dobře dopadne. Byla jsem přidělená na jejich barák, s ostatními jsme se domluvili, že jim nic neřekneme. Ženský jsou prý ukecaný, ale věřte mi, nikdo z nás jim to neprozradil. A bylo to dobře. Kdyby se o tom dozvěděly, šly by na dráty," popisuje děsivé chvíle v Ravensbrücku Libuše Nachtmannová.
Tábor byl obehnaný plotem pod elektrickým proudem a vězni, když už to nemohli vydržet, páchali sebevraždy skokem na oplocení.
Libuše je přesvědčena, že udělala správně, ale nezapomene na chvíli, kdy to všechno skončilo a na hranicích je vítaly zástupy lidí vyjadřující lidickým ženám soustrast. Ženy z Lidic vysílené koncentračním táborem zděšením a bolestí ze ztráty nejbližších omdlévaly. Donedávna Libuše trpěla nočními děsy.
