Když se Vladimíra Česlová ohlíží za svým dlouhým životem, někdy ji vstoupí do očí i slzy. To když vzpomene, jak těžce se v mládí s manželem probíjeli. Ján Česla byl ve Slovenském národní povstání raněn, dostal vyznamenání, jenže brzy po válce přišel šok. Po nástupu komunistů ho z armády ho vyhodili a rodina se ze dne na den ocitla i s ročním synem na ulici.
“Po manželovi chtěli, aby dělal osvětového důstojníka. To ale znamenalo, že by musel dohlížet na kamarády, jestli neřekli něco proti režimu. Pochopitelně odmítl. Věděl, že by po něm chtěli výsledky a on by musel udávat," začíná své vyprávění dvaadevadesátiletá žena.
I když nohy jí už příliš neslouží, překvapuje skvělou duševní kondicí. I když stáří tráví spokojeně se svými blízkými v Unhošti na Kladensku, na staré fotografie ani dnes nedokáže hledět bez pohnutí.
Odmítl udávat, museli na ulici
Vyrůstala v Česticích nad Orlicí a dramatické okamžiky ji provázely od mládí. Když se staršímu bratrovi za války podařilo uprchnout z nucených prací v Německu, rodina ho léta neohroženě schovávala doma ve sklepě.
S manželem se Vladimíra Česlová seznámila ve svých sedmnácti letech. Když přijela na návštěvu k sestře do Hradce Králové, na lavičce v parku si k ní přisedl mladý sympatický muž v uniformě a nabídl jí doprovod. Pět let si jenom dopisovali a po válce ji požádal o ruku. To už byl v hodnosti nadporučíka a zotavoval se z válečného zranění. Kulku z těla mu sice vyoperovali, ale bolesti ho trápily ještě dlouho.
Novomanželé se odstěhovali na Slovensko, odkud Ján Česla pocházel. V Senici nad Myjavou se jim narodil první syn. Když jeho otec odmítl práci osvětového důstojníka, ještě týž den je vyhodili ze služebního bytu.
"Pršelo. Stáli jsme v podzimní plískanici na ulici a nevěděli, co dál. Jeden hodný člověk nám sice sehnal byt, ale stěny pokoje pokrývala plíseň. Petříkovi byl tehdy sotva rok, dostal z té vlhkosti vyrážku po celém těle," vzpomíná seniorka.
V zoufalství se vydali do Čech, kde jim poskytli střechu nad hlavou rodiče paní Česlové. Penze jejího otce, invalidy z první světové války, ale pro všechny nestačila. Do rodiny mezitím přibyla ještě dcera a po ní další syn, jenže Jána Česlu kvůli jeho posudku nikdo nezaměstnal. Měl sice možnost uprchnout za hranice, ale nechtěl opustit ženu a děti.
"Jednoho dne jsem se v zoufalství se vydala do Hradce Králové na okresní výbor KSČ, orodovat za práci pro manžela. A snažila se těm soudruhům vysvětlit, že děti přece za nic nemůžou a mají hlad. Dokonce jsem jim tam omdlela. Museli zavolat záchranku a já skončila v nemocnici. Možná to s nimi trošku pohnulo. Dovolili konečně, aby manžel dostal práci skladníka," vzpomíná Vladimíra Česlová.
Václava Havla rodina zbožňovala
Z nejhoršího byli venku. Postupně se zmohli na malý byt v Kostelci nad Orlicí. Jejich život se zvolna stabilizoval.
Když děti povyrostly, Vladimíra Česlová našla uplatnění jako písmomalířka. Měla výtvarný talent, byť její přání studovat po maturitě na umělecké škole nevyšlo.
Děti ale měly kvůli otci problémy se studiem. “Nejstarší syn hodně stonal a už je řadu let po smrti. To je to nejsmutnější ze všeho těžkého, co mě kdy potkalo. Petr s námi zažil vlastně ty nejhorší chvíle a zdravotně ho to poznamenalo. Zemřel na mozkovou mrtvici,” podotýká matka.
Druhý syn a dcera s maminkou teď žijí v rodinném domku, stejně jako jediný vnuk. Vladimíra Česlová si libuje, že všichni drží při sobě a mohou si navzájem pomáhat.
Po sametové revoluci celá rodina pookřála. Dočkal se jí i Ján Česla, který zemřel v devadesáti letech. “Hrozně silně jsme ty dny prožívali. Václava Havla jsme zbožňovali za to, jak pomohl vybojovat svobodu. Ale nemyslím si, že je každý komunista neřád. Třeba můj šéf v Hradci byl velice hodný člověk, jen prostě hloupě uvěřil, že ten systém může fungovat,” s nadhledem bilancuje Vladimíra Česlová.
Ještě dnes pozorně sleduje televizi a čte noviny. Volila TOP 09. Ze současného vývoje je na rozpacích. “I když to nejhorší je zažehnáno, nevidím to dobře. Každý se hádá s každým a z toho nikdy nekouká nic dobrého,” soudí čilá seniorka.
