1. Způsob volby hlavy státu
Rozsah prezidentských pravomocí a způsob volby prezidenta spolu velice úzce souvisí. Ve světě existují v zásadě dva modely volby hlavy státu: buď přímá volba, nebo volba prostřednictvím parlamentu nebo speciálně ustaveného volitelského sboru (např. Spolková republika Německo).
Přímá volba prezidenta se vyskytuje ve státech, v nichž má prezident výrazně dominantní postavení a kde je nadán rozsáhlými pravomocemi. Příkladem jsou Spojené státy americké nebo Francie. V USA je prezident vrcholným představitelem exekutivy a v jeho osobě se de facto kumulují pravomoci jak hlavy státu, tak ministerského předsedy, neboť je nejvyšším přestavitelem americké administrativy a jmenuje i členy své vlády. Je zřejmé, že v takovém ústavním systému, jaký panuje ve Spojených státech, je přímá volba hlavy státu naprosto odůvodněná.
Naproti tomu existují zejména v Evropě modely, ve kterých vedle sebe figurují současně dva vysocí představitelé exekutivy – prezident a ministerský předseda (kancléř, premiér).
Prezident má v takovém systému spíše reprezentativní roli a omezené pravomoci, naopak premiér je skutečnou hlavou exekutivy, který fakticky řídí stát a nese za to i politickou odpovědnost. K tomuto systému patří i naše Ústava. Při udržení nebo dokonce omezení současného rozsahu prezidentských pravomocí proto považuji volání po přímé volbě prezidenta za nesystémové a neopodstatněné. To, že k takovému kroku přistoupilo např. i sousední Polsko nebo Slovensko, nepovažuji za relevantní argument.
Podle mého názoru k tomu došlo v atmosféře amerikanizace celé východní Evropy, která sice není na škodu v jiných oblastech, ale v daném případě nemá státovědné opodstatnění. Neměli bychom se tudíž „opičit“ po Americe bez rozmyslu a ve všem, protože to činí i naši sousedé, ale měli bychom přebírat jen to skutečně pozitivní a zapadající do našeho kulturního a historického rámce.
Pokud tedy skutečně chceme přímou volbu hlavy státu, měli bychom od základu změnit náš ústavní systém a přiznat prezidentovi takové pravomoci, jakými disponuje americká hlava státu. Na druhé straně pokud někdo argumentuje tím, že podporuje nepřímou volbu prezidenta proto, že to tak u nás bylo vždy, je to argumentace nedostatečná. Pro nepřímou volbu hlavy státu existují výše uvedené věcné argumenty.
2. Jmenování členů bankovní rady ČNB
Co se týče prezidentských pravomocí, je třeba na prvním místě zmínit volbu guvernéra, viceguvernérů a ostatních členů bankovní rady ČNB. Jsem přesvědčen o tom, že volba guvernéra a viceguvernérů, případně i ostatních členů bankovní rady ČNB, by měla spadat mezi tzv. pravomoci prezidenta vázané na kontrasignaci neboli spolupodpis předsedy vlády.
Pro ČNB by totiž hlavním partnerem při formování měnové politiky měla být vláda a zejména ministerstvo financí. Vláda a nikoliv ČNB totiž nese i politickou odpovědnost za celkový ekonomický vývoj země, což se ostatně již jednou projevilo v roce 1997.
Nedomnívám se, že by spolupodpis předsedy vlády jakkoliv omezil nezávislost ČNB. Bude se jednat o omezení rozsahu prezidentských pravomocí, ovšem žádoucím směrem. Tuto změnu je ovšem nutné promítnout přímo do Ústavy a nelze ji provést pouhou novelizací zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. Proto by bylo žádoucí zrušit v čl. 62 písmeno k) a přesunout toto ustanovení do čl. 63 v následujícím znění: „jmenuje guvernéra, viceguvernéry a ostatní členy Bankovní rady České národní banky“. To jsou ovšem úvahy de lege ferenda, tedy pro futuro.
Co se týče úvah de lege lata, tedy platného právního stavu, je třeba odmítnout názor autorů komentáře Ústavy Prof. Pavlíčka a JUDr. Hřebejka, že totiž pravomoc prezidenta jmenovat guvernéra a viceguvernéry ČNB je založena zvláštním zákonem. Tento názor, domyšleno do konce, znamená, že jmenování těchto vrcholných představitelů ČNB je již podle současného znění Ústavy vázáno dle čl. 63 odst. 2 na spolupodpis předsedy vlády.
Jde jistě o žádoucí stav (viz výše), ale dle současného znění Ústavy se jedná o názor neudržitelný. Je přece absurdní, aby jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB upravoval zvláštní zákona a jmenování ostatních členů bankovní rady ČNB zakládala přímo Ústava.
Záměr zákonodárce je naprosto jednoznačný, přenechat volbu všech členů bankovní rady ČNB, tedy i guvernéra a viceguvernérů, výlučně v rukou prezidenta a nepodmiňovat ji spolupodpisem předsedy vlády. To vyplývá ostatně i ze srovnání s ostatními literami tohoto ustanovení – zde jsou obsaženy takové pravomoci jako jmenování soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nebo jmenování nejvyšších představitelů NKÚ. Názor výše uvedených autorů vznikl jistou nedůsledností zákonodárce, který v čl. 62 písm. k) Ústavy použil dikci „jmenuje členy Bankovní rady České národní banky“. Naprosto správné a vyčerpávající znění nepřipouštějící jakékoliv pochybnosti by bylo: „jmenuje guvernéra, viceguvernéra a ostatní členy Bankovní rady České národní banky“. Ovšem i současné znění je dostačující, neboť podíváme-li se do ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, zjistíme, že i guvernér a viceguvernéři jsou členy bankovní rady ČNB.
Vycházíme-li proto z platného znění Ústavy a použijeme-li k výkladu jejich ustanovení metodu srovnávacího a účelového výkladu, dospějeme k závěru, že jmenování současného guvernéra ČNB bylo provedeno v souladu se zákonem a v tomto smyslu by měl rozhodnout i Ústavní soud.
Jiná věc jsou ovšem nepsaná pravidla, ústavní zvyklosti a panem prezidentem často citované morální zásady. Podle těchto norem bylo samozřejmě žádoucí, aby pan prezident na prvním místě konzultoval jmenování guvernéra ČNB se členy vlády, tj. zejména s premiérem a s ministrem financí.
Pan prezident konzultoval s kdekým, ale na nejvyšší představitele vlády, ať už si o nich myslíme cokoliv, jaksi pozapomněl. Proto plně rozumím bouři nevole, kterou způsob (zdůrazňuji způsob nikoliv konkrétní osoba) jmenování guvernéra ČNB vyvolal. Kritizovat jmenování guvernéra ČNB je ovšem možné pouze na politické rovině. Z právního hlediska je věc jasná.
Jiná je situace v případě ostatních členů bankovní rady, kteří měli být jmenováni z řad vedoucích pracovníků banky. V tomto případě se prezident dle mého názoru jednoznačně dopustil přímo učebnicového obcházení zákona a Ústavní soud by měl jmenování těchto představitelů bankovní rady zpochybnit, ne-li přímo zneplatnit. Proč požaduje zákon u členů bankovní rady, aby byli členy vedení banky, bylo již mnohokrát probráno v tisku, nebudu se proto k této otázce již vyjadřovat. Pouze podotýkám, že chování pana prezidenta v daném případě již hraničí s diktaturou.
3. Udělování milostí
Další často diskutovanou otázkou, je problematika udělování prezidentských milostí. Opět jsem přesvědčen, že zejména vzhledem ke zkušenosti posledních let, je žádoucí, aby udělování milostí bylo rovněž vázáno na spolupodpis předsedy vlády. Argumenty jsou známé: na trestním řízení se podílejí stovky kvalifikovaných pracovníků orgánů činných v trestním řízení.
Již v samotném trestním řádu jsou zabudovány mechanismy ochrany obviněného – presumpce neviny, nutná obhajoba, zákaz rozhodování podjatých osob atd. Nezákonnosti v trestním řízení jsou tak za současného právního stavu prakticky vyloučeny. Přesto je připuštěna možnost udělení milosti.
O tomto razantním zásahu do trestního řízení ovšem rozhoduje několik málo osob a tato výlučná a neomezená pravomoc poněkud připomíná boží soud rozšířený ve středověku a praktiky absolutní monarchie. Může potom docházet k tomu, že určitá vrstva vyvolených a kamarádů z disentu je pod ochranou všemocného monarchy, ať se děje cokoliv. Z toho důvodu jsem pro rozmělnění této pravomoci a její vázání na spolupodpis předsedy vlády.
4. Závěr
Pokud by naše demokracie byla tak vyspělá jako je například demokracie britská, psanou ústavu bychom vůbec nepotřebovali, vše by se řídilo po staletí zachovávanými gentlemantskými ústavními zvyklostmi.
Bohužel po zkušenostech posledních let je nutné, aby prezidentské pravomoci byly nejen omezeny, ale i naprosto přesně a výslovně v Ústavě vymezeny. Současné počínání pana prezidenta mi spíše připomíná praktiky „urvi, co se ještě urvat dá“ a daleko spíše, než v případě současného předsedy poslanecké sněmovny jde o budování sítě věrných a odměňování poslušných.
Jako člověku samozřejmě přeji panu prezidentovi brzké uzdravení, ale jinak si myslím, že by měl i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zvážit další setrvání ve funkci.
David Koňata, Praha
mailto:David.Konata@pm.ds.mfcr.cz
