Jde o výsledek kompromisu, na který nakonec Spojené státy přistoupily. Prezidentu Georgi Bushovi to asi úplně nevoní, ale musel se s touto objížďkou smířit, pokud si chtěl zachovat kredit. Saddámova "země zla" musela ještě dostat jednu, úplně poslední šanci.
Tak se to v demokratickém světě sluší. Rozjetá válečná mašinerie se nyní trochu zbrzdí.Pesimisté budou říkat, že to byla jen ztráta času, optimisté, že to je krok k odvrácení války, naděje na mírové řešení krize. Realistům pak nezbude než doufat, že v Iráku se může nyní stát zázrak. Protože i ty se ve světové politice výjimečně dějí.
Co by měl nyní Saddámův režim udělat? Právě v tom je ten hlavní problém. Měl by provést to, co dosud nikdy neudělal. Měl by vpustit do své země mezinárodní zbrojní inspektory, ukázat jim všechna svá vojenská zařízení, která budou chtít vidět. A když třeba ukážou na jim podezřelou továrnu na výrobu sušeného mléka, měl by ji otevřít a nechat zkontrolovat.
Vlastně na tom nic není. Jestliže nic netajíme, můžeme s klidem říci, pojďte a podívejte se, my nechystáme žádný podraz. Nás se nemusíte bát. Irák by měl prostě nyní plně spolupracovat se světem a ukázat, že je normální zemí, která chce prosperitu pro svůj lid a dobré sousedské vztahy.
Až dosud však bylo všechno naopak. Saddámův režim harašil zbraněmi a nejenže ohrožoval a útočil na své sousedy, ale týral i vlastní obyvatelstvo. Válka s Íránem je nezpochybnitelná, stejně jako invaze do sousedního Kuvajtu nebo útok chemickými zbraněmi proti iráckým Kurdům ve městě Halabdža.
Dobře, řekne někdo, ale od invaze do Kuvajtu si Saddám prakticky nic nedovolil. Možná se změnil. Možná ano. A možná ne. Možná byl po válce tak na dně, že i kdyby chtěl, nic nemohl. Právě proto dostal tu poslední šanci.
