„Když jsem dosáhla plnoletosti, začala jsem chodit darovat krev, od toho to byl už jen krůček k přihlášení se do registru. Moc jsem nad tím tehdy neváhala. Odebrali mi zkumavku krve, vyplnila jsem dotazník a to bylo všechno. Rodičům jsem to řekla až zpětně a pamatuji si, že tehdy moc nadšení nebyli,“ vzpomíná s rozpustilým úsměvem Zuzana Drázdová.
Několik let se nic nedělo a Zuzana už tak trochu zapomněla, že se do registru vůbec zapsala. „Po třech letech mi najednou zazvonil telefon, že jsem vhodným kandidátem pro jednoho pacienta v zahraničí a zeptali se mě, jestli mám stále zájem darovat kostní dřeň, což jsem potvrdila,“ popisuje mladá žena.
Vedle Zuzany bylo vhodných kandidátů několik, vybíral se proto ten nejlepší. Jako mladý, zdravý a aktivní člověk měla vyšší šance než dárci ve vyšším věku nebo ženy s dětmi. Stejně jako ostatní kandidáti se ale musela dostavit do nemocnice na odběr několika zkumavek krve a vyplnit dotazník ohledně svého zdravotního stavu.
Z kosti, nebo krveKostní dřeň se dárcům odebírá dvěma způsoby. Prvním je odběr z pánevních kostí punkční jehlou, kdy je pacient asi hodinu v celkové narkóze a necítí tak při odběru žádnou bolest. V nemocnici stráví 3 dny, první absolvuje poslední vyšetření, druhý samotný odběr a třetí odchází domů. Odebrané množství kostní dřeně nepřesahuje 5 až 10 procent celkového objemu a všechnu ztrátu si zdravý organismus dokáže nahradit v krátké době přirozenou regenerací. Druhým způsobem je ambulantní odběr pomocí separátoru. Speciální přístroj dokáže oddělit jednotlivé složky krve. Dárce je na zařízení napojený čtyři hodiny skrze loketní žíly, při odběru leží a může sledovat televizi či poslouchat hudbu. Před odběrem krvetvorných kmenových buněk je nutné je krátkodobě namnožit a vyplavit z kostí do krevního oběhu dárce. Čtyři večery před odběrem tedy dostává formou podkožních injekcí stimulační přípravek. Výhodou odběru je, že po třech hodinách od zákroku může jít dárce hned domů. Zdravotní stav dárců po obou způsobech odběru je dlouhodobě sledován. První rok po odběru jsou zváni na kontrolní vyšetření krve každé tři měsíce. Po dobu deseti let po odběru pak vždy jednou ročně. Dosud nebyly u žádného z našich dárců zjištěny jakékoli pozdější nebo dlouhodobé následky odběru. |
V tu dobu končila bakalářské studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. „Já to tehdy snad ani nevnímala jako nějakou významnou věc. Pár měsíců bylo ticho, tak jsem si říkala, že asi vybrali někoho jiného, ale pak mi zavolali, že jsem nejvhodnějším dárcem,“ vzpomíná Zuzana.
Způsob odběru si mohla vybrat, zvolila ten v plné narkóze z kosti. „Měsíc před naplánovaným odběrem jsem jela na další vyšetření do Plzně. Dělali mi EKG, rentgen srdce, plic a pánve a další odběr krve, kdy mi odebrali jednu jednotku, aby mi ji případně po odběru mohli dodat. To jsem brala vlastně hodně pozitivně, protože jsem si říkala, že aspoň budu vědět, jestli jsem opravdu zdravá,“ pamatuje si.
Jako žena měla navíc i speciální dodatek. „Vtipné bylo, že jsem s sebou domů dostala dva těhotenské testy, které jsem si měla v týdnu před odběrem udělat, protože jako těhotná bych darovat kostní dřeň nemohla. Odběr se navíc samozřejmě plánoval na datum, kdy jsem neměla dostat menstruaci,“ dodává.
Po pár týdnech nastal den D. „Teď v září to bylo pět let. Odběru jsem se nebála. Celkem jsem strávila v nemocnici asi dva a půl dne a z toho jsem většinu ležela v posteli a koukala se na televizi,“ líčí a dodává, že společnost jí dělal i tehdejší přítel, který měl jako její doprovod hrazené ubytování ve vedlejším hotelu.
Jedno darování však nestačilo, nebývá to pravidlem, ale může se to stát. „Ani ne za půl roku se mi ozvali znovu, že první transfuze pacientovi nepomohla dostatečně. Věděla jsem, že se to může stát, takže jsem si to nijak nebrala. Řekla jsem si, že udělám pro toho člověka maximum co můžu. Podruhé mi doporučila paní doktorka odběr z žíly. Vše už probíhalo rychleji a dva týdny od telefonátu jsem šla na odběr kostní dřeně,“ popisuje.
„Odběr z žíly trval čtyři hodiny. Ležela jsem tam s napíchnutýma rukama, ale nebolelo to. Člověk se jen nudil, protože se nemohl hýbat, ale sestřičky se nám to snažily co nejvíce zpříjemnit. Já v té době už psala bakalářskou práci, takže jsem to brala trochu jako dovolenou,“ krčí rameny.
„Občas odběr kostní dřeně bývá dramatizován, ale když jsem se bavila i s ostatními dárci, shodli jsme se, že to vlastně nic nebylo,“ snaží se o osvětu Zuzana. Žádné komplikace ani po jednom z odběrů neměla a brzy opět cvičila a chodila na tréninky.
Zuzana neví, jestli pacient, kterému svou kostní dřeň nadvakrát darovala, stále žije, založil rodinu nebo přehodnotil své životní tempo. „Přišel mi dopis s poděkováním, ale nevím, jestli to byl muž, žena a s jakou konkrétní nemocí se potýkal/a. Vím jen, že to byl člověk z jiné evropské země,“ uzavírá.
Nyní je v Českém národním registru zapsáno více než 110 tisíc lidí, jejichž průměrný věk je necelých 36 let. Cílem organizace je databázi zdvojnásobit. Pandemie covidu-19 v posledních dvou letech nábor dobrovolníků zbrzdila. Český registr je nicméně ve střední a východní Evropě jediný, který drží plnou mezinárodní akreditaci a je tak součástí zahraniční sítě registrů.
Registrovat se mohou lidé mezi 18 až 35 roky v dobrém zdravotním stavu a hmotností nad 50 kilo, a to v 59 centrech po celém Česku. Za třicet let existence pomohl český registr kostní dřeně více než dvěma tisícům lidí, kteří onemocněli leukémií, zhoubným nádorem, útlumem krvetvorby či jinou vážnou nemocí, která je léčitelná pouze transplantací kostní dřeně.
