I je si však lidé platí. I jejich vedení by měla klienty považovat za partnery.
Sklony k utajování mají v Česku tuhé kořeny. Pamatujeme, jak těžce se rodil jeden z nejpřirozenějších zákonů - o svobodném přístupu k informacím. Ti, kdo mají moc nebo titěrné úřední razítko, dostávají nezřídka kopřivku, mají-li se zpovídat. Politici jako úředníci jako lékaři.
Ve zdravotnictví je neochota sdělovat veřejnosti informace hlubší o profesní nadřazenost. Lékař, onen vědoucí, najmě u starších generací nahradil faráře. Nejeden z nich s dobrotivým otcovským nadhledem nechápe, nač by nemocným informace byly. Stejně jim neporozumějí.
Svěř se odborníkovi a věř! Zneužití, neporozumění, nesrovnatelnost údajů jsou nejčastější důvody, proč některé nemocnice nemíní jít s kůží na veřejný trh. Tají hospodaření i výsledky léčby. Žel nejsou u nás pravidla, možnosti, jak je za přezírání klientů sankcionovat, nebo ocenit ty druhé. Není autorita, která by je nutila.
Politici se o právo lidí znát nebijí. Ani zdravotnický ministr nemá chuť dobývat bílé pevnosti. Zastupuje zájmy občanů, a přitom nevidí důvod, aby věděli, co a v jaké kvalitě jim nemocnice nabízejí (prý by se těm horším mohli vyhýbat!).
Léčení nemocí je však služba jako každá jiná. Při prodeji holicího strojku musí být zevrubný návod, u kýty hovězího rodokmen krávy, aby kupující měl veškerý informační komfort. Říká se tomu ochrana spotřebitele. Proč nemít podobný komfort při "prodeji" nejcennějšího statku, jaký člověk má? Nejsme o nic hloupější než Britové či Holanďané. Oni informace o nemocnicích dostávají. Nikdo jim nenamlouvá, že všichni lékaři a nemocnice jsou stejně dobří. Nesuspenduje je do role subjektů péče.
Naštěstí i u nás už řada nemocnic a lékařů mění pevnosti v otevřená města. Jistý závěr si proto udělat lze: někdo respekt k lidem má, někdo nemá. Také informace, podle níž se už dá vybírat.
