Ten to považuje takové školení za nemravné. Podnikatel zaplatí sto dvacet tisíc, což je slušná sumička, za to, aby byl proškolen.
Školit ho budou samozřejmě soudci. Jenže zůstanou pak nezávislými, když se náhodou dostanou k případu onoho štědrého mecenáše? Rychetský se domnívá, že sotva.
Soudcovská unie se brání: Komunikace mezi zákonem a byznysem je nanejvýš užitečná. Všechny peníze navíc zůstávají na účtu a budou použity jen na rozvoj podobných seminářů a nikdy jinak.
Sami soudci se navíc vzdají honorářů. V Americe se to tak dělá. Tak proč se tady vlastně křičí? Možná ne křik, ale přinejmenším povytažené obočí je nejpřirozenější věcí na světě.
Proč? Jedna soudkyně tak dlouho protahovala zásadní případ, až obžalovaný zemřel sešlostí věkem. Jiní soudci dokážou restituční spor vléci šest, sedm i deset let. Nešťastníci, jimž takový proces upíjí životní síly jako nějaký Dracula, se pak dovolají spravedlnosti až v dalekém Štrasburku.
Stát platí za neschopnost soudců odškodné. (Nemělo by být nakonec hrazeno žáky-podnikateli?) Opravdu mají lidé v talárech tolik času, jak sami tvrdí, zdarma školit byznysmeny? Neměli by si spíš udělat vnitřní seminář? Ale i kdyby teoreticky byla naše spravedlnost hladká a rychlá, se soudci je to jako s politiky.
Jistě, třeba je s desítkami tisíc školného opravdu zacházeno poctivě. Otázky zůstanou. Politici se nemají nechávat hostit od obchodníků. Ani soudci by neměli od nich brát peníze. Záminky jsou přece vždycky vznešené.
