"Děkujeme Vám za vyšší daně", hulákal a mával holí pravděpodobný důchodce. "Méně úředníků ve státní správě, více peněz pro učitele ", křičela žena přede mnou a pískala na píšťalku. Stál jsem překvapeně na ostravském náměstí a přemítal jsem, zda jsem ještě na odborářské demonstraci.Byl jsem jak v Jiříkově vidění.
"Pročpak chcete, aby vaši předáci odešli?" nevydržel jsem se zeptat ženy vedle. "Potřebuje to mladou krev, písnička těch stávajících je stejná jako dřívějších komunistů. Moderní odbory více hájí zájmy zaměstnanců na pracovištích, bezpečnost práce, pracovní podmínky, rozumný růst platů v závislosti na inflaci. Tihle si jen hřejí teplá místa v odborové centrále, nebo na senátorských lavicích a pro nás v podnicích dělají akorát tak velké prd. Občas svolají demonstraci, pronesou plamenná hesla proti podnikatelům, kteří některým z nás dávají práci, proti vládě a její reformě. Bohužel tudy cesta nevede."
"Co znamená ten transparent: Neúměrným zvyšováním platů k trvalé ztrátě zaměstnání?", padá otázka na muže držícího tyč. "To je jednoduchý pane, měl jsem celá léta práci ve Vítkovicích, předáci stále při vyjednávání v kolektivních smlouvách dohadovali vyšší nárůsty platů zaměstnanců, než byla roční inflace. Naivně si mysleli, že stát, nebo jakýkoliv vlastník bude platit stále více peněz a nezajímalo je hospodaření podniku. Postupně se Vítkovice propadaly do ztrát, neúměrné navýšení platů vyvolalo pouze snižování zaměstnanců. Postihlo to díky nim i mě. Teď jsem dva roky nezaměstnaný a práci už asi neseženu." "Má pravdu, podobně to bylo i v Nové huti, OKD a Tatře", přidává se muž stojící opodál.
"A vy, pane, co mají odbory společného s vyšší daní?" Obracím se na důchodce. "Potvory jedny, pořád naváděli vládu, zvyšujte prý příjmovou stránku rozpočtu. Zvyšte daně z převodu nemovitostí a dědické pro přímé příbuzné. Jsem důchodce, bývalý horník a mám v dnešní době hluboko do kapsy. Zemřel mi otec a nepřejte si vědět, kolik jsem za jeho barák byl nucen zaplatit dědických daní. Z majetku, který už zdanil mnohokrát státu, když ho kupoval a opravoval. Jako by nestačily již tak vysoké notářské poplatky. A pokud se mi ho nepodaří prodat, budou z něho platit dědickou daň ještě moje děti, pokud ho prodám, daň z převodu nemovitostí je daleko vyšší díky těm na tribuně. Pěkně nám všem obyčejným občanům zavařili. A to mají hájit naše zájmy!".
"Já Vám teda taky řeknu, proč jsem tady," obrátila se na mě žena přede mnou. "Jsem učitelka. Pořád chtějí více peněz pro státní zaměstnance, prý pět miliard nestačí. Nejdříve chtěli větší pásma z dvanácti na šestnáct, teď chtějí více peněz a nakonec to shrábnou opět úředníci, na krajských úřadech, ministerstvech a městech. No řekněte, když se zrušily okresní úřady, kohopak z nich propustili? Všichni se nacpali do městských úřadů, kraje přibraly další a na zdravotníky a nás učitele zas nic nezbylo. A můžou za to právě šéfové odborů, když potřebují stávku, to nás zdravotníky a učitele hned do stávek tahají, aby zaujali veřejnost. Ale když se mají zasloužit o přerozdělení balíku peněz směrem k nim, tak to jaksi hrají mrtvého brouka. A kdo by se o to měl zasadit jiný než odbory ve státní správě?" Nezbylo mi nic jiného, než jim dát za pravdu. Bože, svět se přece jen mění. Už i odboráři prohlédli. Zavřel jsem slastně oči. Kolem zněl zvuk píšťalek a výkřiků odsuzující odborové předáky na tribunách.
Když jsem je otevřel, zjistil jsem, že sedím ve svém křesle, z Televizních novin na mě vyčuhovaly zarudlé tváře odborářů s píšťalkami. "Na Prahu", křičeli, "Fuj, hanba!". Jejich bosové opět z tribuny používali svá populistická hesla. Nic se tedy nezměnilo. Pouze malé zdřímnutí mi umožnilo snít.
"Pročpak chcete, aby vaši předáci odešli?" nevydržel jsem se zeptat ženy vedle. "Potřebuje to mladou krev, písnička těch stávajících je stejná jako dřívějších komunistů. Moderní odbory více hájí zájmy zaměstnanců na pracovištích, bezpečnost práce, pracovní podmínky, rozumný růst platů v závislosti na inflaci. Tihle si jen hřejí teplá místa v odborové centrále, nebo na senátorských lavicích a pro nás v podnicích dělají akorát tak velké prd. Občas svolají demonstraci, pronesou plamenná hesla proti podnikatelům, kteří některým z nás dávají práci, proti vládě a její reformě. Bohužel tudy cesta nevede."
"Co znamená ten transparent: Neúměrným zvyšováním platů k trvalé ztrátě zaměstnání?", padá otázka na muže držícího tyč. "To je jednoduchý pane, měl jsem celá léta práci ve Vítkovicích, předáci stále při vyjednávání v kolektivních smlouvách dohadovali vyšší nárůsty platů zaměstnanců, než byla roční inflace. Naivně si mysleli, že stát, nebo jakýkoliv vlastník bude platit stále více peněz a nezajímalo je hospodaření podniku. Postupně se Vítkovice propadaly do ztrát, neúměrné navýšení platů vyvolalo pouze snižování zaměstnanců. Postihlo to díky nim i mě. Teď jsem dva roky nezaměstnaný a práci už asi neseženu." "Má pravdu, podobně to bylo i v Nové huti, OKD a Tatře", přidává se muž stojící opodál.
"A vy, pane, co mají odbory společného s vyšší daní?" Obracím se na důchodce. "Potvory jedny, pořád naváděli vládu, zvyšujte prý příjmovou stránku rozpočtu. Zvyšte daně z převodu nemovitostí a dědické pro přímé příbuzné. Jsem důchodce, bývalý horník a mám v dnešní době hluboko do kapsy. Zemřel mi otec a nepřejte si vědět, kolik jsem za jeho barák byl nucen zaplatit dědických daní. Z majetku, který už zdanil mnohokrát státu, když ho kupoval a opravoval. Jako by nestačily již tak vysoké notářské poplatky. A pokud se mi ho nepodaří prodat, budou z něho platit dědickou daň ještě moje děti, pokud ho prodám, daň z převodu nemovitostí je daleko vyšší díky těm na tribuně. Pěkně nám všem obyčejným občanům zavařili. A to mají hájit naše zájmy!".
"Já Vám teda taky řeknu, proč jsem tady," obrátila se na mě žena přede mnou. "Jsem učitelka. Pořád chtějí více peněz pro státní zaměstnance, prý pět miliard nestačí. Nejdříve chtěli větší pásma z dvanácti na šestnáct, teď chtějí více peněz a nakonec to shrábnou opět úředníci, na krajských úřadech, ministerstvech a městech. No řekněte, když se zrušily okresní úřady, kohopak z nich propustili? Všichni se nacpali do městských úřadů, kraje přibraly další a na zdravotníky a nás učitele zas nic nezbylo. A můžou za to právě šéfové odborů, když potřebují stávku, to nás zdravotníky a učitele hned do stávek tahají, aby zaujali veřejnost. Ale když se mají zasloužit o přerozdělení balíku peněz směrem k nim, tak to jaksi hrají mrtvého brouka. A kdo by se o to měl zasadit jiný než odbory ve státní správě?" Nezbylo mi nic jiného, než jim dát za pravdu. Bože, svět se přece jen mění. Už i odboráři prohlédli. Zavřel jsem slastně oči. Kolem zněl zvuk píšťalek a výkřiků odsuzující odborové předáky na tribunách.
Když jsem je otevřel, zjistil jsem, že sedím ve svém křesle, z Televizních novin na mě vyčuhovaly zarudlé tváře odborářů s píšťalkami. "Na Prahu", křičeli, "Fuj, hanba!". Jejich bosové opět z tribuny používali svá populistická hesla. Nic se tedy nezměnilo. Pouze malé zdřímnutí mi umožnilo snít.
