Ano, nesedí mi ta zjevná absurdnost úsměvů mezi Rugovou a Miloševičem, ta nesmiřitelná rozporuplnost slov o mírovém řešení a činů.
Ibrahim Rugova byl zřejmě nucen volit - lhostejno nyní zda-li pod nátlakem či dobrovolně. Volit mezi svými dosavadními postoji, tedy důsledným uplatňováním své nenásilné politické cesty a naproti tomu se přiklonit k násilí - co jiného je přeci bombardování Jugoslávie aliancí. A na miskách vah stáli jistě i zoufalí uprchlíci, obrovská nenávist nezi kosovskými Albánci a Srby, a možná i Rugovova rodina a další blízcí.
A do tohoto osobního rozhodování ještě mohl zasáhnout (a to zatím není potvzeno) nátlak srbské strany, která "poskytnutím ochrany Rugovovi a jeho rodině" získala toho nejlepšího rukojmího, jakého si mohla přát. Co by se asi Rugovovi a jeho rodině stalo nyní v Prištině, která byla už důsledně očištěna od kosovských Albánců, kteří nyní mrznou na makedonské hranici, ve chvíli, kdyby srbská policie svou ochranu zrušila?
Pokud se Rugova rozhodl dobrovolně, v takové situaci jednat s Miloševičem, stane se takřka jistě politickou figurkou bez vlivu, postavení i ceny. Přestane totiž reprezentovat ty, kteří jej do funkce neoficiálního prezidenta kosovských Albánců zvolili. Jak jinak to nyní mohou chápat, než jako zradu svého národa?
Rugova mohl být k svému jednání s Miloševičem a ke všem výrokům z posledních dnů přinucen pohrůžkou násilí na sobě či na své rodině. Koho lze v takové chvíli obětovat? Sebe, svou rodinu nebo svůj národ?
Takovou volbu nemohu soudit, nedokážu to. Cítím jen obrovskou účast a smutek.
Jan Kubíček, pátek 2.4.99, půl páté ráno
(Chcete-li se ke glose vyjádřit, napište do chatu - ikona u článku nahoře)
