V žádosti o vyplacení dvou tisíc eur, což je humanitární dávka, takzvaná Anerkennungsleistung, dostala Věra Vrbová k podpisu i větu, která ji velmi rozezlila: "Für Arbeit in einem Ghetto, die keine Zwangsarbeit war." V překladu to znamená: "Za práci, která nebyla prací nucenou."
S tím ovšem paní Vrbová ostře nesouhlasí. "Žádná práce v ghettu nebyla dobrovolná," rozhořčila se. Na redakci iDNES.cz se se svým příběhem obrátila prostřednictvím své vnučky. "Kdybych podepsala, zřekla bych se svědomí."
I vstaní z postele bylo vynucené
Věra Vrbová přijela do Terezína v roce 1943 transportem spolu se stovkami dalších pražských Židů. "Ihned mě zařadili do putzkolony, abych vydrhla kasárna, pak jsem na pár týdnů skončila ve slídárně," vzpomíná. Vynucené bylo podle ní i normální vstávání z postele.
Když se jako devatenáctiletá do bývalé vojenské pevnosti dostala, bylo už ghetto v provozu rok a půl. V průměru tu žilo třicet pět tisíc vězňů, v nejexponovanějším období i šedesát tisíc. Což je o šestkrát, respektive desetkrát víc, než bylo vojáků, kteří v něm sloužili před válkou.
Z Terezína na samém konci války utekla. "Využily jsme s kamarádkou nepozornosti hlídače a utekly."
Vše odstartoval přelomový rozsudek
O ty, kteří koncentrační tábory a ghetta přežili, se v Česku stará Terezínská iniciativa ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí.
Iniciativa dbá mimo jiné o to, aby byla důstojným způsobem uchována památka těch, kterým se nacistické konečné řešení židovské otázky stalo osudným a podle možností podporuje své sociálně a zdravotně potřebné členy. Tak to píše na svých webových stránkách.
Úzce spolupracuje i s obecně prospěšnou společností Živá paměť, kterou založili pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti.
A právě zástupci Živé paměti Věru Vrbovou kontaktovali. Loni v září přijala totiž německá vláda pravidla pro udělování humanitárních plateb za práci v nacistických ghettech.
"Tento krok byl učiněn v reakci na dlouhodobě neudržitelnou mezinárodní situaci kolem takzvané Ghetto-Rente, kdy nároky více než 85 procent žadatelů o odškodnění za práci v ghettech nebyly německými úřady uznány," upřesnil advokát sdružení Živá paměť Martin Thiel.
Vláda Spolkové republiky Německo k tomu přistoupila poté, co nad ní v roce 1997 vyhrál jeden Polák soud. Šlo o nevyplacené sociální pojištění za práci v ghettu v Lodži. Bývalý vězeň se ohradil, že měl na vyplacení pojištění nárok, protože si práci pošťáka našel sám, tedy dobrovolně.
Tím vznikl mezi ním a tehdejší Třetí říší, jejíž je podle zákonů Spolková republika nástupnický stát, pracovně-právní poměr. "On prohlásil, že dobrovolně roznášel poštu, aby měl víc jídla a další výhody," popsal advokát Thiel případ, na jehož konci stál přelomový rozsudek.
Soud pod tíhou těchto argumentů nárok bývalého vězně uznal. Od německé vlády získal humanitární dávku dva tisíce eur.
Je to blbý, ale...
Předsedkyně Terezínské iniciativy Dagmar Lieblová připouští, že formulace v žádosti o odškodnění není nejšťastnější. "Já vím, že je to blbý, ale každý si může vybrat, jestli podepíše, nebo ne," řekla iDNES.cz.
Se stejnou výtkou se na ni už obrátilo víc pamětníků nacistický hrůz. "Ale bylo jich opravdu málo," tvrdí Lieblová. Kolik přesně, neví.
Pro paní Vrbovou je podpis takové žádosti nepředstavitelný. "Vnoučata se na mě zlobit nebudou." Ale ani ti, kteří žádost o humanitární dávku podepíší, nemají jistotou, že jim složenka na dva tisíce eur přijde. O tom totiž německé úřady teprve rozhodnou.
Advokát Martin Thiel vysvětluje, že česká strana s tím teď není schopná nic udělat. Pouze doporučuje, aby žádost podepsalo co nejvíc lidí.
. Co bylo terezínské ghetto
|
Terezínské židovské ghetto bylo zřízeno 24. listopadu 1941. Celkem z něj bylo do koncentračních táborů vyvezeno 63 transportů s přibližně 87 tisíci lidí. V Terezíně bylo během čtyř let internováno sedm národností: Češi, Němci, Rakušané, Nizozemci, Dánové a na konci války Maďaři a Slováci. Ghettem prošlo přibližně 155 tisíc lidí, z nich 118 tisíc 2. světovou válku nepřežilo. Tábor byl osvobozen 1. května 1945.
