Poprvé se Honza s drogami setkal v jedenácti. Experimentoval s marihuanou, možná zkusil i jiné drogy, jak potvrdil policii jeden z jeho známých. Byl to živý, někdy výbušný kluk z pražského sídliště Řepy. Hodně času trávil na ulici mezi kamarády, ve škole mu to moc nešlo, protože trpěl dysgrafií.
"Měl lehkou mozkovou dysfunkci, byl hyperaktivní," vypráví Helena Hainová, ředitelka speciální školy pro žáky s poruchami chování, kterou Honza navštěvoval. "Ve vyučování vyrušoval, občas se rozčilil a nechtěl pracovat, ale jinak byl naprosto pohodový kluk."
Že by do školy přišel zfetovaný, toho si učitelé ani spolužáci nikdy nevšimli. Jeho třída čítá všehovšudy deset žáků, pedagog každého z nich zná velmi dobře. U nás se prostě k drogám nedostal, říkají unisono žáci i vedení miniaturní školy, kde se podle jejich slov nic neututlá.
Honzův příběh nelze zasadit ani do jiného obvyklého vzorce problémových dětí - nevšímaví rodiče, kteří se smíří s tím, že jejich potomka vychovává ulice. "Z jejich strany byl dokonale opečováván," konstatuje ředitelka Hainová. Každý měsíc Honzovi rodiče chodili na třídní schůzky, týden co týden telefonovali a ptali se, co se děje nového.
Naposledy se otec o jeho prospěch zajímal minulé pondělí, tři dny před chlapcovou smrtí. Omluvil tehdy syna z úterní výuky. Měli ten den jít společně na rodinnou terapii do motolské nemocnice. Terapeutka jim tam shodou okolností povídala i o nebezpečí drog.
Už druhý den se o něm měl Honza přesvědčit sám. Ráno se jako každý den vypravil do školy. Jenže tam nikdy nedošel. Jeho učitelka telefonovala matce, že nedorazil. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že čtrnáctiletému Honzovi zbývají poslední minuty života.
Dopoledne ho našla nájemnice jednoho z řepských paneláků. Nejprve si o nehybné postavě ležící za výtahovou šachtou myslela, že jde o opilého bezdomovce. Přivolaný lékař ukončil prohlídku s nezvratným závěrem - už mu nelze pomoci. Jméno mrtvého kluka navlečeného v mikině s obrázkem konopí policisté zjistili z žákovské knížky, kterou našli mezi učebnicemi v batohu.
"Nejspíš se předávkoval heroinem nebo pervitinem, jednoznačnou odpověď dá ale až pitva," říká detektiv z protidrogového oddělení Odboru boje s organizovaným zločinem. "Vpichy po jehlách se nenašly, taky tam nebyly cítit žádné výpary po toluenu. U sebe měl ale skleněnou fajfku, kterou mohl heroin nebo pervitin vykouřit," poznamenává kriminalista, který se případem zabývá.
Vyšetřuje především to, kdo Honzovi smrtelnou dávku dal či prodal. Zlomení rodiče nechtějí o smrti svého jediného syna mluvit, den po jeho smrti do školy přinesli sešity a pomůcky, které mu do nového školního roku nakoupili. Už je nebude potřebovat.
"Takový konec si nezasloužil, určitě v životě neměl našlápnuto na velké maléry. Podobné typy už za léta praxe poznám. Určitě jen experimentoval, nemohl to být narkoman, který bere drogy pravidelně," kroutí nevěřícně hlavou ředitelka Hainová.
|
Tvrdé drogy zkoušejí i nezletilí školáci Případ čtrnáctiletého hocha, který se minulý týden předávkoval, připomněl vážný problém: tvrdé drogy už nehrožují jen středoškoláky, koketují s nimi i děti ze základních škol. Většinou tomu rodiče ani vedení základních škol nechtějí věřit. "Tvrdé drogy u našich dětí? Vyloučeno!" odrážejí podezření. Jenže průzkumy hygieniků mezi nezletilými z poslední doby hovoří jasně: marihuanu nebo hašiš kouřilo každé páté dítě ve věku od čtrnácti do patnácti let, zkušenost s rizikovou drogou (extází, toluenem, pervitinem či heroinem) má zhruba sedmnáct procent z nich. Srovnání s minulými průzkumy navíc ukazuje, že počet dětí experimentujících s narkotiky narůstá. "Na stole jsme měli případ čtrnáctileté dívky, která rok brala pervitin. Rodiče si toho všimli až po tři čtvrtě roce," upozorňuje Ondřej Žák, streetworker z jednoho pražského sídliště. Jiří Presl z organizace Drop In jej doplňuje: "Dostupnost drog je dnes mnohem větší, setkávají se s nimi opravdu i čtrnáctiletí." A nejde jen o levný toluen, ředidlo, které lze koupit běžně v drogériích a který dříve patřil mezi nejoblíbenější omamné látky. Blíže k dětem se dostává marihuana (nabídka se v porovnání s rokem 1994 zdvojnásobila) a tvrdé drogy. Narůstá i užívání látek, které se běžně užívají na takzvané taneční scéně, tedy extáze a LSD. Ostatně, jak vyplývá z průzkumů, děti sami čím dál lépe vědí, kde si dávku sehnat. Školákovi, který zatouží po pervitinu, stačí na první dávky i padesátikoruna. Padesátikoruna, kterou dostal od rodičů na svačinu. "Když pak rodině oznámíme, že jejich dítě má problémy s tvrdými drogami, nechtějí nám věřit. V téměř sto procentech se jejich hněv otočí proti nám, raději věří svým dětem, které jim vypráví, že jsou čisté, a drogové příznaky považují za projevy puberty," popisuje typické chování rodičů problémových dětí Ondřej Žák. Jak se experti na drogovou problematiku shodují, odpovědnost nese právě rodina. "Třeba zjistí, že syn kouří "trávu", a zhroutí se. Když se ale po půl roce nic neděje a jejich dítě žije, zapomenou na vše, nesledují jej a po čtyřech letech se diví, že mají doma narkomana těžce závislého na heroinu," podotýká pražský kriminalista, jenž případy dětí-narkomanů sleduje. |
