Byla to stávka vítězná, nebo prohraná? Odboráři se radují. Sedmdesát tisíc, to přece není málo, ne? Buzková též může jásat: dobrá polovina učitelů přes mizerné platy projevila poslušnost státním úřadům.
Byl "den zavřených dveří" oprávněný? I zde existují dvě odpovědi a obě pravdivé. Učitelé, zvláště ti mladší, mají vzhledem ke kvalifikaci a intenzitě práce nízké mzdy.
Finanční motivace pro dobrou práci je prakticky nulová. Špidla jim slíbil hrnec peněz a podvedl je. Platí však i opačná argumentace: značná část učitelů tkví nohama i hlavou v osmdesátých letech.
Děti nic nenaučí, ještě je frustrují. To je máme přeplácet za týrání našich dcer a synů? Nová tarifní stupnice, natož pak třináctý plat neřeší letitý problém: mzdy nijak nerozliší, zda ten člověk nechává za katedrou srdce, nebo tam poklimbává, vědom si výsluhy let.
Další ano - ne: když dostanou učitelé více peněz, školství se zlepší, budou pracovat rádi, dostanou lepší výhledy... Ne, nezlepší se. Pro nastupujícího učitele je lákadlo malé a cesta ke slušnější odměně mnohem delší než v jiných povoláních. Potupné rovnostářství, malé sebevědomí a věhlas učitelů jako stavu zůstanou zachovány.
Žádnou školskou reformu, která by tento neblahý stav změnila, nemůžeme od této vlády čekat. Stávka, byť v podobě dne prázdnin navíc, je však postavila do ostrého světla. Udělala v tomto smyslu nekonečně víc než léta nářků a tuny papírů. Učitelé ukázali, že nejsou trpným stádem.
Vláda vidí, že za plané sliby se platí. Dalším krokem jsou úvahy o změně zastaralého školského systému. Obě strany sporu nyní vědí, že je v jejich zájmu.
