Mnoho lidí, včetně odborníků, či spíše quasiodborníků stále vidí spásu v postupném promořování. Navrhují řídit epidemii tak, že se denně nakazí právě takový počet lidí (dejme tomu tisíc), který nepovede k dlouhodobému přetížení zdravotnictví, ale přitom povede k postupné imunizaci obyvatel. Takový přístup má ale hned několik závažných nedostatků:
1) epidemie je přírodní proces a takovýmto jemným manévrováním se regulovat dost dobře nedá. Stále bude mít tendenci buďto nekontrolovatelně expandovat, takže sice dojde k živelnému promoření, ale zároveň i ke kolapsu zdravotnictví, nebo naopak bude nakažených moc málo na to, aby docházelo k získávání kolektivní imunity. K této labilitě, pokud jde o vývoj a řiditelnost epidemie, přispívá rovněž vysoká virulence koronaviru, která v zásadě neumožňuje dosáhnout při vyšších přírůstcích nakažených nějaké déletrvající rovnováhy.
3) nevychází to matematicky: abychom získali kolektivní imunitu například během 1 roku, muselo by se denně nakazit cca 20 tisíc lidí, a to i při současných číslech (pravděpodobně pozitivně ovlivněných věkovou skladbou nakažených a ročním odbodím) by znamenalo 200 lidí vyžadujících intenzivní péči denně, takže bychom současné teoretické kapacity (praktické jsou vždy podstatně nižší) zaplnili zhruba za týden (lidé přitom v průměru na JIP stráví týdny dva)
2) stále nevíme, u koho se imunita vytvoří a jak dlouho potrvá - je to tedy sázka na nejistotu
Shrneme-li to, tak strategie postupného promořování je v případě koronaviru nereálná kvůli jeho vlastnostem, zejména kombinaci vysoké nakažlivosti při relativně velkém podílu pacientů s vážnými komplikacemi.
