Chcete příklad? Tady je: když se jedná o přechodné době, kdy nebudou smět v Německu či Rakousko (jinde zřejmě ano) pracovat čeští automechanici či zdravotníci, národ je uražen. Ale nikdo už neví, že republika chce od unie mnohem víc podobných výjimek. A nikdo už neví, že přechodná opatření přežili bez úhony na národní hrdosti Řekové, Španělé a Portugalci.
Nikdo to neví, protože politici to nikomu neřekli. Naopak, mnozí se rádi svezou na populistické vlně a rozumují o tom, jaká je ta unie strašná hydra. A tak se rodí malé české předsudky: ztratíme suverenitu a peníze. Ale co Portugalsko, které se tolik zvedlo za patnáct let svého členství? A co Irsko, dříve zadní dvorek a nyní výkladní skříň Evropy? Výsledek předsudků a informací nevyřčených i polořečených je ten, že lidé už ani nevědí, proč do unie vůbec chtít.
Heslo "zpět do Evropy" se pro mnohé ostatně naplnilo zrušením výjezdních doložek a víz. Země se zastavila, ale málokomu to vadí, protože jsme si zvykli žít sami. Vybrali jsme z dějin poučení, že před světem, kde se rozhoduje bez nás o nás, je nejlépe schoulit se za ty husté pohraniční hvozdy a léčit si komplexy méněcennosti mýty o zlatých českých ručičkách, skvělé české kuchyni a zlatých českých hoších.
Není divu, že takový národ do EU nespěchá. Až to vypadá, jako bychom Evropě vstupem prokazovali milost.
A tak kráčíme do Evropy stejně, jako když si Kohn šel půjčit peníze k Jajtelesovi.
Ten starý vtip pasuje na českou "euroskepsi" dokonale. Kohn si byl jist, že Jajteles mu půjčí rád. Jenže jak se blížil k Jajtelesovu domu, jeho optimismus se měnil v pesimismus. Na schodech už ho v duchu proklel jako sobeckou držgrešli, a když mu Jajteles otevřel, Kohn zařval: "Vědí co? Tak si ty peníze tedy nechaj, když se o ně tolik chrtěj!" A odešel. Nedostal nic. Klidně mohl, ale nedostal.
My však musíme dopadnout lépe.
