Čísel a argumentů, proč je třeba tamhle zavřít nemocnici a onde ji přeměnit na doléčovací ústav, je k mání spousta. Prázdná akutní lůžka požírají velké peníze, rostou dluhy, naopak chybějí postele pro nemohoucí a staré. Logiku mají. Ani doma by nikdo zbytečně netopil na půdě, aby pak v ložnici mrznul.
Co je však obvyklou reakcí, pokud se ukáže zrovna na "naši" nemocnici? Nedáme ji! Jsou lidé zpozdilí, sobečtí? Nikoli. Mají strach, který nikdo nerozptýlil. Chtějí jim vzít jistoty, třeba špatné, ale pořád jistoty.
Nemocnice v městě stojí desetiletí, narodily se v ní jejich děti, zachránili v ní život sousedovi. Je synonymem civilizace, bezpečí. Desítky čísel na papíře zmohou málo proti strachu. S ním se zatím politici prosazující redukční kúru nemocnic neutkali.
Vlády, ať pravicové či levicové, seděly v zákopech. Udělaly ve zdravotnictví tolik chyb, že jen statistikami o výhodách rušení nemocnic nepřesvědčí.
Politici podcenili nejdůležitější zákon - o komunikaci s veřejností. Říká se tomu otevřená politika a ohání se jí kdekdo. Nestačí přibít na obecní vrata ceduli Zde se zruší dětské oddělení.
Strhnou ji rukou společnou místní lékaři, starostové, občané. Fámy zaplní místa, kde chybějí informace: sanitky nedojedou včas, úřadům jde jen o lukrativní pozemky.
Opozice se jala mýt hlavu ministryni Součkové za předlužené i nadbytečné nemocnice. Za jejich panování nebylo jinak. Zbabělost či neochota mluvit s lidmi jsou přísně nadstranické.
Zrušit nemocnici lze určitě i bez pracného vysvětlování a přesvědčování. Stačí pár razítek a hotovo. V rukověti politika by však bylo napsáno: Tak takhle se to rozhodně dělat nemá.
