Sedmatřicetiletá účetní Lucie se po rodičovské vrátila do zaměstnání. Každodenní práce od půl osmé do čtyř hodin pro ni byla nemožná. Proto podala žádost o úpravu pracovní doby, v níž požadovala v určité dny pozdější začátek práce a dřívější odchod kvůli vyzvednutí synů ze školky. Firemní právník jí vzkázal, že kvůli vážným provozním důvodům nelze žádosti vyhovět a že by uvedené výhody mohli chtít další kolegové. Lucie by ale potřebnou práci udělala v jiné dny.
„Život nejen osamělých žen pečujících o malé děti je obtížný. Stát by na tuto okolnost měl vzít ohled,“ napsala v knize Mužské právo: Jsou právní pravidla neutrální? právnička Lucie Obrovská.
Zákoník práce například uvádí, že pokud je zaměstnankyně těhotná, či pokud někdo pečuje o dítě mladší patnácti let nebo o závislou osobu, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, „nebrání-li tomu výrazné provozní důvody.“
Podle Obrovské není tato právní úprava vyhovující. V zákoně není napsáno, jak postupovat, když zaměstnavatel žádosti nevyhoví. Také například není patrné, na jak dlouhou dobu se vyhovění žádosti uděluje nebo zamítá.
Kariéru lze sladit s rodinou, vštěpuji mladým ženám, říká soudkyně Šimáčková |
Podle ní dopadají nevhodné právní úpravy především na ženy, neboť ty ve většině případů vedle práce zodpovídají za péči o děti.
Ti, kdo závazná pravidla přijímají, navrhují a aplikují, jsou muži. „Muži ve zmíněných rozhodovacích pozicích nemají potřebu věnovat se slaďování pracovního a rodinného života, neboť se jich tento problém většinou netýká,“ uzavřela Obrovská.
Zákony působí na životy žen a mužů rozdílně
Kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, kterou editovaly ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, advokátka Pavla Špondrová a docentka na Právnické fakultě Oxfordské univerzity Barbara Havelková, je případů jako je ten Luciin plná. Autoři a autorky na více než tisíci stranách ukazují, že spousta zákonů, ačkoli působí na první pohled zcela neutrálně, dopadá na životy žen a mužů jinak.
Právě ženy jsou například více ohroženy chudobou, oproti mužům mají nižší důchody a péče o děti a domácnost často leží pouze na jejich bedrech. Ženy jsou v Česku častějším terčem domácího a sexuálního násilí, muži zase mají po rozchodu problém domoci se péče o děti.
„Žijeme ve společnosti, kde byla pravidla nastavena v minulosti tak, aby vyhovovala mužům a to jen těm, kteří jednají podle tradiční představy muže. Pokud se ženy tomuto nastavení přizpůsobí, mají vesměs stejné možnosti jako muži. Aktuální situaci většina společnosti vnímá tak, že současný stav je vytvořený, daný, a tím pádem správný a nelze jej měnit či zpochybňovat,“ tvrdí Kateřina Šimáčková.
„Přitom byl vytvořen tak, že muži měli ještě na začátku 20. století stoprocentní moc a vliv na tvorbu pravidel a jejich interpretaci. Jen oni mohli volit a být voleni, studovat na vysoké škole či vykonávat společensky významná a prestižní povolání. Námi užívané právo má původ v historické tradici z doby, kdy společnost akceptovala slabší postavení žen oproti mužům, tedy z doby patriarchátu,“ doplnila Šimáčková.
Nařízení proti ženám
Dalším příkladem „mužského práva“ může být například cesta, jak se stát advokátkou či advokátem. Česká advokátní komora stanovila, že po vystudování právnické fakulty je nutné splnit tříletou koncipientskou praxi (advokátní koncipient je osoba, která se připravuje na budoucí advokátní praxi, pozn. red.) na plný úvazek. Tuto praxi si nelze rozdělit například na šest let práce na poloviční úvazek.
Česká justice jako pánský klub. Soudkyně dominují, ale nahoře vládnou muži |
„Nedá vám to ani minutu praxe, kterou potřebujete k získání advokátní zkoušky. Ve společnosti, kde je 98 procent žen na mateřské dovolené, najednou pravidlo, které vypadá jako neutrální, působí proti ženám, protože právě ony většinou kvůli péči o děti potřebují částečné úvazky,“ vysvětlila Šimáčková v rozhovoru v seriálu Inspirativní ženy.
Proti těhotným cizinkám
Třetí příklad: Tatyana je vysokoškolsky vzdělaná Ukrajinka, která se společně s manželem přestěhovala před deseti lety do Česka. Oba zde pracovali legálně ve zdravotnictví a po celou dobu odváděli příspěvky do českého veřejného zdravotního pojištění.
Tatyana však otěhotněla, čekala dvojčata a musela zůstat doma na rizikovém těhotenství. Zaměstnavatel jí neprodloužil pracovní smlouvu. Tatyana se pokusila uzavřít komerční pojištění, ale pro pojišťovny bylo její těhotenství důvodem pro neuzavření pojistné smlouvy. Tatyana porodila dvojčata předčasně, ta tak musela strávit 1,5 měsíce v inkubátoru. V současnosti po Tatyaně vymáhá porodnice statisícovou částku za zdravotní péči, neboť ani ona, ani její děti nebyly v sobě hospitalizace zdravotně pojištěny.
Případ Ukrajinky Tatyany popsala ve svém příspěvku Klára Cásková. Uvádí, že současná právní úprava je ve vztahu k cizinkách z nečlenských států Evropské unie a jejich novorozených dětem problematická.
Pokud je cizinka zaměstnaná, je zdravotně pojištěná. Kdykoliv jí pracovní vztah skončí, končí i její zdravotní pojištění. Pokud je cizinka na českém území déle, má povinnost si sjednat komerční zdravotní pojištění, pojišťovny však nechtějí s těhotnými cizinkami pojištění uzavírat.
Na opatrovnických soudech soudí hlavně ženy, otcové cítí nespravedlnost |
„V případě otěhotnění je českými právními předpisy cizinka nepřímo nucena odjet do své vlasti, což často není například kvůli rizikovému těhotenství možné,“ uvedla Cásková s tím, že proto bude muset nést veškeré náklady spojené se zdravotní péčí o ni a o novorozence sama, přičemž jde o náklady v řádu desítek i stovek tisíc korun.
Ústavní soudkyně Šimáčková uvedla, že by pro řešení stačilo změnit rozsah veřejného zdravotního pojištění. „Buď tím, že zavedeme ochrannou lhůtu pro zaměstnankyně po skočení jejich pracovního poměru, nebo jim oproti standardní platbě pojistného umožníme v systému veřejného pojištění zůstat a vřadit do něj i jejich novorozence,“ dodala.
Není to klasická diskriminace, říká soudkyně
K sepsání knihy přivedla Kateřinu Šimáčkovou otázka od novináře, který se jí zeptal, zda se někdy setkala s diskriminací. „Při ní mi došlo, že pokud bych o tom měla mluvit v oblasti práva a pravidel, co vlastně ženám brání, tak to není klasická diskriminace, o které se učíme ve škole. Tedy že podle stejných pravidel se s příslušníky minorit zachází jinak, jak je to třeba typické u Romů,“ vysvětlila Šimáčková.
Podle ní je se ženami většinou zacházeno stejně jako s muži, hrají-li podle právních a společensky nastavených pravidel. „I když se v těch pravidlech necítíte dobře, ale budete je respektovat, nic se vám neděje. Jenže je potřeba se na pravidla podívat a říct si, která pravidla, ať už existující nebo chybějící, jsou důležitá pro spokojené životy žen nebo mužů, kteří nepatří do privilegované tradičně smýšlející skupiny,“ zakončila.
