Jistě, je mi známo, že exhibuje ve VyVolených, takový mimoň zase nejsem, pracuju v novinách. Dokonce jsem se na ten pořad asi třikrát vždy chvíli díval, ale vůbec jsem se v tom neorientoval. Přišlo mi škoda času a sil, které bych musel investovat na to, abych do soutěže pronikl. A k tomu ještě ten Big Brother… Ve dvou vilách se motá nějak moc lidí, kteří se sobě příliš podobají.
Nepohrdám těmi soutěžemi. Jen mě nezajímají. A jinému člověku jsou zase zcela ukradené soutěže, které zajímají mě – tak třeba v pondělí večer jsem si sedl "před bednu" a díval se na přenos anglické fotbalové ligy: utkaly se West Ham a Aston Villa. V tom prvním týmu hraje český obránce Tomáš Řepka, v druhém Patrik Berger a Milan Baroš. Řepka hrál skvěle; asi je škoda, že nereprezentuje.
Baroš se trápil – jako celé to jeho mužstvo. Fotbalista Milan, to je taková moje Regina u tyče.
Každý máme svoji úchylku.
Zkrátka nejsem těmi reality show zasažen, neprožívám je, ani mě nevzrušují prozatímní debaty o nich, přijdou mi povrchní. Tím, co jsem právě teď napsal, samozřejmě sebe sama usvědčuji z povrchnosti, neboť ovlivněn probíhajícími reality show v podvědomí nejspíše jsem. A kdybych jimi nebyl ovlivněn ve vědomí, tak nesmolím tenhle text.
A ještě něco: jak jsem schopen vědět, že ty debaty jsou povrchní, když dostatečně neznám jejich předmět, totiž vlastní reality show?! Mohu však klidně spát nebo zírat na svého Baroše, protože za mě se na VyVolené či Big Brothera jistě pilně dívá třeba Karel Hvížďala, aby pak do těchto novin mohl napsat, jak to učinil minulou sobotu, že globalizační změny ještě zvýrazňují "roli kultury jako nositele obecně sdílených hodnot, tedy hlavního pojítka naší civilizace", a pokud "se na tvorbě těchto hodnot nebudeme zaznamenatelně podílet, nebudeme je moci ani prosazovat a vyloučíme se z nově definovaných dějin".
Jenže kdo ty dějiny definuje? Nejsou to i tytéž státy, k nimž hodnotově často vzhlížíme, respektive, jež nám třeba právě Hvížďala často předkládá jako civilizační vzor, ale z nichž nyní rovněž přebíráme kupříkladu modely pořadů reality show? "Teď jsem se zarazil: proč tolik příkrých slov na adresu zábavy, kterou si u nás nikdo nevymyslil (přejali jsme ji z pokročilejší ciziny)? Moje mladší příbuzenstvo ji sleduje s jistým zájmem a pobavením. Není to zatrpklá póza staromódního dědka, který lamentuje nad zkažeností světa? Opravdu jsem už klesl tak hluboko?" zeptal se politolog Bohumil Doležal na svých internetových stránkách Události, když předtím v tom svém "vyvoleném" příspěvku používal slova jako Peklo, Sartre, Hospodin či ponižující ptákoviny. "Asi ano," odpovídá si politolog. "Tento druh zábavy mi připadá zároveň pitomý, nemravný a nesmírně otravný. Má to poskytnout iluzi, že jsme bezprostředními svědky spontánního života. Život ale takový není. Život je krásný."
Přijde mi to – pan Doležal snad promine – od starého ironika jako mile nekousavý a zdravý přístup.
Ale tohle chci hlavně napsat: život mi nemůže otrávit nebo vylepšit nějaká show v televizi. Život si mohu vylepšit nebo otrávit v prvé řadě sám, nebo může zasáhnout osud. Ale Regina, ta mě nedostane. Televize má na můj život vliv, to vůbec nepopírám, avšak zdráhám se nasadit apokalyptickou tóninu. Hodně hnusné věci se ve světě děly a dějí i bez reality show. Tolik vysoké kultury, a tolik vyhaslých životů v Osvětimi či v gulazích...
Ano, je to direktní a přetažená argumentace – jenže laciné apokalyptické soudy o konci kultur či o spění ke smrti u obrazovky s Big Brotherem vyžadují hrubé záplaty.
