Při vší ústě, autor je úplně mimo. O penězích to vážně není. Do péče o staré lidi stát investuje hodně peněz, stačí si jen uvědomit, že člověk spotřebuje 90% svých výdajů ze zdravotního pojištění v posledních 10 letech svého života. K tomu sociální služby-home care, hospicy, příspěvek na domácí péči a podobně. To, co v péči o staré a umírající selhává není stát, ale společnost a její pohled na umírání. Pokud mají politici, ale i novináři nějaký dluh vůči starým lidem, pak je to právě v potřebě iniciovat celospolečenskou diskusi o tom, že pokud si své poslední měsíce představujeme v klidu, doma a bez zbytečných vyšetření a prodlužování umírání, pak musíme především změnit svůj přístup k věci. A na to není třeba víc peněz, ty, co máme jsou dostatečné, jen je potřeba je využít jinak.
A smířit se s tím, že umírající člověk má mít především duševní klid a netrpět nesnesitelnými bolestmi a vše ostatní je nepodstatné, včetně otázek: Co kdyby mohl žít ještě o 3 měsíce, o půl roku déle. Pokud po tom sám netouží, pak ten zdravotně-sociální aparát nespouštějme. K čemu je posílat na hydratační infuze paní v posledním stadiu rakoviny, která nepije a nejí, ale nijak jí to nevadí, protože ani nemá na nic chuť? Nebo jí dokonce zavádět PEG-hadičku na výživu do žaludku-aby umřela o několik měsíců později. Tohle se děje pořád dokola, protože příbuzní mají pocit, že by mohli "něco" zanedbat. Zdravotníci se bojí, že by mohli být popotahování za ageismus a nedostatečnou péči, sociální pracovníci detto. Dokud budeme k umírání přistupovat takhle, tak deseti- ani stamilióny korun navíc nic nezlepší.
